Z Ruska - 6. prosince

Minulý čtvrtek a pátek se na Nové scéně moskevského Velkého divadla konala světová premiéra opery Višňový sad - v koncertním provedení, jako poslední akce rusko-francouzského roku; ten vyvrcholí tamtéž pozítří 8. prosince galakoncertem sólistů baletu Velkého divadla a Pařížské národní opery. - Skladatelem opery Višňový sad je Filipp Fenelon, orchestr řídil Tito Ceccherini a libreto (podle hry Antona Pavloviče Čechova) napsal Alexej Parin. Skladatel Fenelon při setkání s novináři před premiérou pochválil ruské hlavní město a mladé pěvce z Velkého divadla. Řekl: "Každý tvůrce chápe Višňový sad podle svého. Pro mne je podstatné, že dům s višňovým sadem kupuje člověk, který ho není hoden. Dirigent Tito Ceccherini poznamenal, že je v Moskvě poprvé a za zásadní přínos považuje své setkání s ruským jazykem. "Naučil jsem se libreto slovo od slova, snažil se pochopit Čechovův jazyk a smysl i duši díla, které považuji za mimořádně moderní a aktuální," řekl dirigent Višňového sadu.

Po Moskvě uvidí tuto operu diváci v Petrohradě (ve Velkém sále Filharmonie) v rámci festivalu Místo pro umění.

Před týdnem 29. listopadu v Peredělkinu u Moskvy zemřela básnířka Bella Achmadulina; byla pochována 3. prosince na moskevském Vagaňkovském hřbitově. Z ruského tisku vybírám poznámky dvou literátů a přátel Belly Achmaduliny. Básník Igor Irtěňjev upozorňuje na její svérázný básnický jazyk, rozpoznatelný po prvním verši. "Představovala celou epochu," napsal. "Debutovala záhy; byla z té velké generace nejmladší a nikdy nezradila své životní a tvůrčí zásady, což se odráželo ve všem: v tom jak psala, jak se oblékala, jak se chovala," napsal Irtěňjev.

A spisovatel Viktor Jerofejev dodává: "Odcházejí jeden za druhým: Aksjonov, Vozněsenskij, teď Bella Achmadulina - osobnosti šedesátých let. Bez nadsázky tvrdím, že tihle umělci nás tehdy osvobodili - dosáhli toho, že jsme jim uvěřili. Ovlivnili zásadně spoustu lidí - ať už vystupovali v komorním prostředí klubů, nebo na vyprodaných stadionech, což si dnes neumí nikdo vůbec představit. Achmadulina v té společnosti hrála klíčovou roli," pokračuje Jerofejev. "Byla krásná, chytrá a statečná. Vždycky se chovala jen tak, jak sama chtěla."

Bella Achmadulina se narodila v Moskvě v dubnu 1937. Z matčiny strany měla italské předky, po otci byla Tatarka. Publikovat začala v šestnácti letech, ještě jako školačka. Po maturitě studovala na Literárním institutu, byly jí plné literární žurnály; psala básně, ale také publicistiku a krátké prózy. V roce 1959 ji z Institutu vyloučili, protože odmítla odsoudit Borise Pasternaka za to, že v roce 1958 neodmítl Nobelovu cenu za literaturu. Pak ji přijali zpět a absolvovala s červeným diplomem. Její tvorba byla, na rozdíl od kolegů, zásadně apolitická - ve verších si pohrává v časem a prostorem, křísí atmosféru 19. století, píše milostnou lyriku.Ale jako občanka Sovětského svazu se vytrvale angažovala: jezdila za Andrejem Sacharovem do vyhnanství, podepisovala dopisy na obranu disidentů a dalších nespravedlivě stíhaných lidí.

Na závěr si dovolím osobní poznámku: Dávno již tomu, když jsem Bellu Achmadulinu, jejího muže a jejich novorozeně navštívila v jejich moskevském bytě. Byla jsem přijata mimořádně vřele - přivezla jsem totiž plenkové kalhotky, které se v Sovětském svazu nevyráběly a neprodávaly. Měli jsme krupicovou kaši. Moc dobrou.