Dogville Národního divadla v Praze - recenze

Činohra Národního divadla v Praze uvedla v české premiéře adaptaci slavného filmu Larse von Triera Dogville. Ve Stavovském divadle se byla podívat také naše spolupracovnice Jana Soprová.

V roce 2007 vytvořil dánský dramatik Christian Lollike na motivy Trierova filmu Dogville experimentální textovou montáž pod názvem Byla tu Grace, která byla jakousi meditací nad hodnotami odpuštění a pomsty, dobra a zla. Z toho pak vznikl dramatický text, který se od filmu výrazně liší, i když základní příběh zůstává totožný. Pro Stavovské divadlo text upravili dramaturg Karel František Tománek a režisér Miroslav Krobot. Zvýraznili postavu intelektuála Toma, který částečně přejal funkci nepřítomného vypravěče a také jeho milostný vztah ke Grace.

I když se ve scénické úpravě příběh městečka Dogville a jeho obyvatel odchýlil od brechtovského modelu epického divadla, a z jednotlivých víceméně symbolických postav se staly reálnější charaktery, přece jen zůstává především moralitou, mapující rozporuplnost lidské povahy a mezilidských vztahů.

Dogville v Národním divadle |foto: Národní divadlo

Příběh Grace, která přichází do Dogvillu jako uprchlík před gangstery a žádá ochranu, velmi zajímavou formou zkoumá chování lidí v uzavřené komunitě vůči vetřelci „odjinud". První spontánní reakce ji sice ochrání před bezprostřední hrozbou, přijmout ji ale do svého světa je pro většinu z nich obtížné. V okamžiku, kdy se dívce podaří postupně získat všechny na svou stranu vstřícností, otevřeností a schopností zpříjemnit jim život, začnou to pokládat za samozřejmé. Zlom nastává ve chvíli, kdy je proti Grace vzneseno nesmyslné obvinění, a oni ji začnou z pocitu své nadřazenosti bezostyšně zneužívat. Finanční lákadlo za její udání, nenadálá možnost beztrestného vydírání bezbranného člověka i iracionální strach jsou motivace do jisté míry pochopitelné, ale zároveň odsouzeníhodné. Když ale na konci Grace jako ztělesnění Božího hněvu rozhodne o kompletní likvidaci Dogville, přece jen nám zatrne.

Miroslav Krobot přistoupil k režii minimalisticky, bez patosu, s citlivým důrazem na detailní práci s herci. Příběh získává jakousi přízračnou atmosféru, rytmus vymykající se normálu. Chvílemi máme pocit zastaveného času. Zdá se, jako by některé okamžiky a pocity podivně ulpívaly v časoprostoru, a tak mají diváci možnost vstřebávat tichou hrozivost některých scén s až iritující pomalostí. Jiné scény naopak probíhají v zrychleném tempu, zkratkovitě. Například výjevy, ve kterých Chuck či Ben znásilní Grace, jako by se staly jen tak mimochodem. Vůči nim je doba, kdy ležící Grace jako by postupně docházelo, co se vlastně stalo, se zdá nekonečná. Tento dramatický přístup způsobuje, že bezprostřední divácký dojem může být rozpačitý, ale obrazy a vyřčené věty zůstávají výrazně zaryty v paměti.

Do popředí vystupuje ústřední dvojice: Grace Lucie Žáčkové, zprvu lehce mondénní slečna ve zlaté róbě se sympatickou samozřejmostí vklouzne do montérek, dokáže být chápavou a oddanou přítelkyní komukoli, a posléze až rozčilujícím způsobem pokornou obětí svých mučitelů. Takže její chladnokrevnost v závěru až bolestně zaskočí. Podobně jako od důstojného, a svým způsobem moudrého humanisty Toma (Jan Hájek) neočekáváme, že se změní v nejpodlejšího zrádce a kňučící trosku dožadující se soucitu. Pozoruhodná dvojlomnost se objevuje prakticky u všech postav. Všichni v sobě mají touhu po kráse a dobru, ale pod vlivem okolností či podivných hnutí mysli se dokážou obrátit o 180° a navíc si své chování dokonale zdůvodnit. Kromě již jmenovaných protagonistů jsou nejzřetelnější proměny Chucka (Alois Švehlík), slepého Jacka (Jan Hartl), dopravce Bena (Jan Novotný) či Very (Tatjana Medvecká).

Dogville v Národním divadle - S. Králová, T. Medvecká a M. Šplechtová |foto: Národní divadlo

Inscenace Dogville na scéně Stavovského divadla patrně nebude pro divácké vnímání příliš snadným soustem. Má však své zvláštní kouzlo, pro které stojí za to si ji vychutnat.