Zkouška orchestru (recenze)

Módou poslední doby, která se dotkla prakticky všech divadel, je inspirovat se nedramatickými texty a přenášet je - tu s většími, tu s menšími úspěchy - na jeviště. Nadšení Martina Stropnického pro italskou ikonu Federica Felliniho je sice oprávněné, přenést však jeho film na divadelní scénu je záležitost velmi spornou. Když se navíc jedná o podobenství vzpoury proti diktátorovi, která se spíše hodí k náladě přelomu 70. - 80.let, kdy tento televizní snímek vznikl. Martin Stropnický v rozhovoru v programu naznačil některé výzvy textu - ať už je to téma samotné, tak to, že film je založen na detailních dokumentárních záběrech vyhraněných typů, event. to, že dirigent většinu času stojí zády k publiku.

Soubor disponuje skutečně zajímavými a vyhraněnými typy herců, kteří jsou schopni na malé ploše zachytit základní (byť lehce karikované) charaktery postav. Takže na počátku, kdy vstupujeme společně s jednotlivci do prostoru zkušebny, se podaří vykouzlit atmosféru - ať již je to úvodním téměř nábožným monologem starého kustoda (alternuje Jaroslav Kepka a Ilja Racek), tak i výstupy jednotlivých muzikantů od seniorů - prvního houslisty obdivuhodně disponovaného Otakara Brouska, přes celou škálu muzikantů zmítanými nejrůznějšími osobními problémy jako zdravotní problémy (Oldřich Vlach), alkohol (Zlatá Adamovská), utajovaná sexuální orientace (Jiří Čapka), permanentní zneuznanost (Petr Kostka, Ladislav Frej), zavilé sportovní fanouškovství (Svatopluk Skopal) až k nejmladším lehkovážným vtipálkům (Pavel Batěk, Michal Novotný) či věčným naivkám (Simona Postlerová). Proti tomuto tvůrčímu týmu stojí v protikladu účelově kličkující šéf (Jiří Plachý) s ústupným odborovým předákem (Pavel Rímský). Obraz obvyklého kverulantství, či pragmatismus jednotlivců je současný a zábavný, stejně jako vstup dirigenta.- krotitele (Viktor Preiss), který se tuhle bandu snaží dát dohromady a vyprovokovat ji k co nejlepším výkonům. První část představení tedy divákovi příjemně uběhne, a mnohdy se i zasměje. Problém nastává v druhé půli, kdy se náhle (a pro mnohé diváky nepochopitelně) změní v otevřenou, dnešními slovy teroristickou, vzpouru proti zavedeným pořádkům, potažmo dirigentovi jako symbolu diktátorství. Doba už je přece jen jinde, a tak chaos, který vznikne a jehož důsledky nesou všichni, je nejen očekávaný, nepřekvapivý, ale není ani sympatický. Jako anachronismus působí i instalace metronomu do čela orchestru a závěrečný návrat dirigenta, který nepříliš objevně konstatuje - po rovněž nejasné smrti mladé harfenistky (Lucie Polišenská) - že je třeba se spojit, neboť hudba nás zachrání před chaosem... To vše je doplněno postavou karikované televizní moderátorky (Veronika Žilková ji pojala ve stylu televizní show Tele tele), která zpovídá jednotlivé muzikanty v rámci pořadu o orchestru.

Vzhledem k tomu, že jednotliví členové souboru ( v inscenaci se objeví prakticky celý soubor divadla a hosté- celkem třicet postav) dokážou svým postavám vtisknout osobitou charakteristiku, diváci se docela dobře baví. Celkový dojem z představení ovšem vede k zamyšlení nad tím, zda téma Felliniho filmu není ve svém poselství pro dnešní dobu přece jen poněkud zastaralé, a jestli by nebylo lepší poohlédnout se po skutečně současné hře.