Benefice na Fidlovačce odhaluje rub charitativních akcí

Na Fidlovačce se tentokrát povedla skutečně unikátní věc. Nová hra Ingrid Lausundové byla uvedena necelý měsíc po své německé premiéře. Přeložil ji Michal Kotrouš a divadlo oslovilo ke spolupráci režiséra nejmladší generace Štěpána Pácla. Lausundová patří k autorům, kteří velmi ostrým viděním mapují naši současnost v celé její rozporuplnosti. Po Případu zhroucené páteře a Hysterikonu je Benefice aneb Zachraňte svého Afričana třetí její hrou, která je u nás k vidění. Princip divadla na divadle není neobvyklý, nicméně propojení divadelního principu s konkrétní charitativní akcí rozhodně nóvum je. Svéráznou formou apeluje na diváky, kteří by po představení měli dobrovolně přispět na charitativní účely. Stejně jako v jiných zemích Evropy i u nás běží projekt Postavme školu v Africe, takže propojení se skutečností, které předpisuje autorka, nebylo třeba dlouze vymýšlet.

Forma příběhu si ve jménu autenticity žádá doplnění skutečných reálií, a ty se podařilo do děje nenásilně začlenit. Na scéně se tedy setkáváme¨s pěti mladými lidmi (oslovují se svými vlastními křestními jmény), kteří se rozhodli uspořádat benefiční večer, na němž chtějí upozornit na tragickou situaci v Africe a přimět diváky k tomu, aby přispěli určitou finanční částkou. Je to svého druhu virtuální reality show, jakési nahlédnutí do zákulisí podobných projektů tak, jak skutečně vznikají. Na počátku jsou všichni plní nadšení a nápadů, postupně prvotní nadšení opadá, do hry vstupují jak vlastní zájmy jednotlivců, tak i marná snaha vyvarovat se zažitých stereotypů. "Jak snadno se z člověka stává klišé", konstatuje jeden z protagonistů. A divák si najednou vědomí, jak pravdivá je tato věta. Každý z pětice před námi postupně odhaluje svá vlastní klišé, předsudky, kalkuly. Rozum a cit, dobrá vůle - to vše je promícháno s naším sobectvím, cynismem, předsudky, hysterií i bezradností, stojíme-li tváří v tvář situaci, vymykající se našemu běžnému životu. V obsazení je vhodně (a s vtipnou nadsázkou) využíváno hereckých typů. Iva Pazderková hraje místní primadonu, která by nejraději strhla veškerou pozornost na sebe a právě ona je první, která se při náznaku neshod rozhodne poněkud teatrálně z projektu odejít. Nicméně se nakonec ráda dá přesvědčit ostatními, aby zůstala. Andrea Černá (alternuje Eliška Nezvalová) má stále pláč na krajíčku a snadno propadá hysterii. Zejména těžce nese, když její podomácku vyrobený artefakt palmy ostatní zavrhnou. Ondřej Brousek zastupuje cynika, nemilosrdně tepajícího do všeho a do všech, Jiří Racek váhavého intelektuála, který by nejraději spasil celý svět, ale nemožnost takového činu jej ochromuje. Je to právě on, kdo všechny překvapí spontánním šokujícím projevem, který razantně pojmenovává dnešní společnost. David Hák jako hudebník zažije horkou chvilku v okamžiku, kdy je odhaleno, že jeho typicky africká píseň, která se všem tolik líbila, je vlastně podvod - parafráze pijácké písně Jede, jede mašinka. Kdo zažil jakoukoli zkoušku, ví, že o absurdní momenty nikdy není nouze - a tak se jich dočkáme i zde. Třeba když se pokazí diaprojektor a my místo plánovaných diapozitivů vidíme jen světlo, komentovaném líčením toho, co na snímcích vidíme. Postupně se ukazuje, že z pečlivě vykalkulovaných čísel nakonec vyzní nejlépe ta neplánovaná, spontánní. Ale je tu háček, monology jednotlivců v daném okamžiku zkoušky zní působivě, pro benefici jsou však příliš dlouhé, příliš patetické, příliš... zkrátka nepoužitelné. A právě tady se divák může zamyslet - je pravda, že na skutečné benefici by nám podobné projevy připadaly neúnosné, ale jak jinak se dají říci opravdu důležité věci?

Hra byla oproti originálu poněkud zkrácena, hraje se bez přestávky, a to prospělo její autenticitě. Bezpochyby se zasmějete, možná dojmete. Nakolik na diváka představení skutečně zapůsobí, ovšem prověří až to, zda při odchodu z divadla skutečně přispějete na stavbu školy v Africe.