Viliam Klimáček: Dračí doupě

Originální projekt připravil pro Dejvické divadlo Viliam Klimáček ve spolupráci s dramaturgem a režisérem Karlem Františkem Tománkem. Inspiroval se dnešní vášní nejen dorůstající mládeže, ale i dospělých, hrát nejrůznější hry a také hereckými možnostmi konkrétních herců této scény. Hra se jmenuje Dračí doupě.

Na začátku můžete mít dojem, že se jedná o únik dvou čtyřicátníků "v krizi" před civilizací, ale i vlastním životem. Oba, kdysi nadějní lékaři, chirurg a psychiatr, se vracejí na místo jakéhosi zločinu, který je jejich společným traumatem už dvacet let. Ivan a David (autenticitu navozuje pojmenování postav podle herců Ivana Trojana a Davida Novotného) opustili dobrovolně kariéru a vrhli se do komerčního světa. Každý po svém podléhá módním trendům současnosti - vegetariánství, vášní pro technické vymoženosti a pro únik do virtuálních světů fantasy a sci-fi.

Najednou se ocitají v lese s pohádkově klikatými kořeny stromů a naddimenzovanými jesličkami. Jako zjevení se tu objevují podivné postavy, které jako by se vylouply z nočních můr. Houmlesačka (Klára Melíšková), která do sebe nasála ducha Ivanovy matky, vojenský usurpátor (Martin Myšička) či opilá party dívka (Klára Issová). První část končí smrtí dvou lidí.. A diváci s napětím očekávají, co bude dál.

Po přestávce se ocitáme úplně jinde - v prostředí přepychové prosklené vily, které vládne mocný šéf Monty. Jak se ukáže, on je tím vojákem z první části. Houmlesačka je jeho zaměstnankyní, stejně jako David a dívka Kája. Žádní mrtví. Vše byla jen hra, psychologický text, který měl prověřit psychickou odolnost Ivana, jako potenciálního zaměstnance firmy.

Přichází nová hra, která maže tu předchozí. Tentokrát tzv. RPG tedy hra na hrdiny Dračí doupě pod taktovkou Montyho - Pána jeskyně. Každý ze zúčastněných bere na sebe identitu pohádkové bytosti a doprovázejí Ivana na cestě do hlubin jeskyně, kde má nalézt své trauma a pokusit se je vyřešit, resp. zbavit se jej. I když tentokrát je hra přiznaná, protagonisté sedí u stolu, napětí není menší. Protože i tady, v mikroprostoru ukazují jednotlivci své charaktery. Putování k vlastní minulosti má být hrou na pravdu. Když Monty nakonec Ivanovi dá revolver, aby se rozhodl po vzoru ruské rulety, zda dokáže se svou minulostí žít, on odmítne spoléhat na náhodu. Vyhoví požadavkům dalšího testu a další hra končí. Pravda najevo nevyšla, vše bylo zase jen jako. Zbývá už jen poslední hra - mezi dávnými kamarády, Ivanem a Davidem. Křehká hranice mezihrou a skutečností je nezřetelná. Zdánlivě definitivní řešení může být novou mystifikací. Kdoví. Autor nechává diváky na pochybách.

Herci si od počátku v pozvolném, skoro nezávazném a lehce komickém tónu pohrávají se situacemi, rozehrávají absurditku na pomezí reality, snu a hry. Mistrně budují napětí, takže nám z počátečního smíchu postupně tuhne smích na rtech, když hra přitvrzuje. Přitom herci dokážou udržet tu křehkou rovnováhu, při které máte pocit, že si situace vymýšlejí na místě. Stejně jako u jiných Klimáčkových her si nemůžeme být jisti, nakolik diktuje text a nakolik dává prostor hercům k improvizaci. Můžeme se jen domnívat, dohadovat.. I to je součást hry - tentokrát s divákem. Drama chvílemi přecházející do černé komedie, chvílemi do naturalismu a možná i do drsného komiksu. Je dobrou inteligentní zábavou, ale zároveň nenápadným, ale o to dramatičtějších zamyšleních nad naším způsobem života, hodnotami, odpovědností, kterou nese člověk sám za sebe, za svou minulost i současnost. Za svá rozhodnutí, která jsou nezvratná.