Dracula

Dracula je titul lákavý, stejně tak i neobvyklé prostředí divadla na lodi. Zdejší představení mají svou romantickou atmosféru, ale i mnohá úskalí (když loď pluje, vstupují do hry rušivé zvuky zvnějšku). A rušivě mohou působit ve chvíli, kdy je inscenace rozehrána i do prostoru mezi diváky, lidé, kteří z jakýchkoli důvodů odcházejí a znovu přicházejí na místa kolem stolů, tvořících hlediště. To jen na okraj.

Pokud jde o inscenaci Draculy jako takovou, i tady se tvůrci museli potýkat s nejedním úskalím. Začíná to už u samotného textu, který se inspiruje zčásti knihou a zčásti filmovým zpracováním. Není zcela jisté, zda autoři zamýšleli prezentovat velký romantický příběh plný vášní a šílenství, nebo přiznanou parodii téhož. Scéna Hynka Dřízhala je dobře rozvržena (je natolik variabiní, že beze změn se tu herci pohybují asi v desítce různých prostředí - od Draculova hradu, přes vězení až po ložnici), zahrnuje diváky do hracího prostoru tím, že jednotlivé stoly, u nichž sedí jsou (byť jen náznakem svíček a křížů) stylizovány jako hřbitov, využívá i bočních oken a "vlezů" z paluby lodi. Tajemná atmosféra se kouzlí pomocí kouřů a "krvavých" světel a také filmovou "retro" projekcí, mnohé ale z pohledu posledních řad diváků chvílemi zaniká. Je tu spousta dobrých nápadů, které je však ještě třeba dotáhnout. Spojení dvou mladých režisérů - Pavla Kheka a Martina Vokouna (kteří jsou zároveň tvůrci scénáře) - je ( alespoň pro mě) diskutabilní. Každý zvlášť má svou osobitou poetiku, která je v inscenaci rozeznatelná, ale jsou okamžiky, kdy neslouží ve prospěch celku a naopak jej tříští. Z hereckého obsazení jednoznačně dominuje hrabě Dracula Jana Konečného, který se s přehledem proměňuje ze strnule elegantního gentlemana v posmutnělého romantického hrdinu stíhaného osudem a vzápětí v ďábelsky odporného prevíta bažícího po krvi. Z obou žen je výraznější temperamentní Lucy Báry Polákové, která vystřídá polohu vdavekchtivé podnikavé koketky, dobrotivé kamarádky, sexuální ďáblice a démonického upírského stínu. Zuzana Dřízhalová jako ušlechtilá puritánka Mína tak zůstává trochu v jejím stínu. Výraznou byť poněkud jednostrunnou postavou je šílenec pojídající mouchy Jiřího Panznera. Ostatní herci - Václav Rašilov, Martin Dusbaba, Petr Gelnar, Lubor Šplíchal a Patrik Vojtíšek - vytvářejí typové postavičky a slouží spíše doplňkově, ale jsou to právě oni, kteří dodávají představení na větší živosti.

I přes uvedené výhrady má představení své kouzlo a večer strávený na lodi Tajemství s hrabětem Draculou určitě nebudete považovat za ztracený.