Helen Mirren jako královna Alžběta II., hit divadelního Londýna

Scenárista Peter Morgan, autor oscarového scénáře Královna, postavil proti panovnici řadu britských premiérů, se kterými se vídala na pravidelných úterních schůzkách v Buckinghamském paláci. Podobně jako v úspěšném filmu se v královnu proměnila Helen Mirren, která za divadelní královnu získala svou první Olivier Award. V přenosu NT live jsme mohli představení sledovat i v českých kinech.

Řetězec skečů (jak to nazvala britská kritika) je rytmizován vstupy královského štolby – vypravěče, který rámuje jednotlivé výstupy, a také snovými scénami, v nichž se královna setkává se svým dívčím alteregem (s obdivuhodnou důstojností a zároveň hravostí ji hraje Nell Williams). Scénický tvar se tedy strukturou podobá svéráznému kabaretu, skládance scének, v nichž se partnery královny (kouzlem se proměňující doslova během vteřin do různých věkových kategorií a zároveň dobových módních trendů té či oné doby) stávají ministerští předsedové. I když na bleskových, skutečně magických proměnách královny má své zásluhy i sehraný tým garderobiérek a vlásenkářek, nejdůležitější je přesná herecká práce Helen Mirren, která překvapuje schopností změnit se během pár vteřin před očima diváků o třicet i více let, a působí naprosto autenticky ve všech polohách. Typická gesta, chůze i řeč královny jí doslova přešly do krve. Je to ovšem pečlivě vypracovaná image královny, která musí být svými postoji a chováním divákovi sympatická. Nese důstojnost majestátu a stoletých konzervativních hodnot, ale zároveň nabízí lidskou tvář – je ironickou glosátorkou a zároveň moudrou a empatickou „matkou" všech těch podivných politiků, kteří kolem ní krouží. Na scéně se sice neobjevuje všech dvanáct ministerských předsedů, ale ti nejvýraznější ano (kromě Tonyho Blaira – což je možná také úmysl, neboť jeho reálné entré, kdy při první audienci zakopl a zcela se znemožnil, by navozovalo nežádoucí žánr frašky). Morgan pochopitelně fabuluje, neboť ze soukromých audiencí se nedostalo ven nic. Ve svém textu vybral jakousi esenci povah, jednání a způsobu vyjadřování jednotlivých předsedů vlády, jejichž slabé stránky nejsou opomíjeny, ale ani prvoplánově zesměšňovány. Edward Fox hraje osmdesátiletého, vůči mladičké královně značně mentorského Winstona Churchilla se sympatickým minimalismem, který zjevově nekopíruje známou image politika, ale propojuje jeho známá gesta především s vnitřním projevem zkušeného skeptického politika, který sloužil za vlády 6 různých monarchů! Nejen divadelně je nezajímavější postava labouristy Harolda Wilsona (za kterého dostal Richard McCabe Olivier Award), který z počátku působí jako šokující neotesanec (ale jak se později dozvídáme, byl jedním z netalentovanějších a nejvzdělanějších ministerských předsedů vůbec). Právě jemu se podařilo královnu přesvědčit, aby se změnily některé zdlouhavé protokolární tradice. Jeho příběh v průběhu dvojího volebního období ukazuje i lidsky dojemnou tragédii, kdy je postižen Azheimerovou nemocí. Neméně divácky zajímavé je setkání Alžběty s vrstevnicí Margaret Thatcherovou (Haydn Gwynne), v téměř konfrontačním souboji dvou ženských principů. Režisér Stephen Daldry vede herce zkušeně, důvěřuje jejich schopnostem, a tak vzniká celek, který je nejen svéráznou oslavou královny Alžběty, ale zároveň velmi zábavnou konverzační komedií, jež je sice „příliš anglická", ale zároveň srozumitelná a přístupná i zahraničnímu publiku.