Výstava Edvarda Muncha ve frankfurtském Schirnu

I když se nám kurátoři snaží namluvit, že Edvard Munch nebyl takový, jaká je jeho pověst, to znamená skeptický, depresivní, smutný, nelze tomu věřit. Texty na výstavních panelech a podrobné komentáře k některým vybraným obrazům nám sdělují, že Munch byl přece vášnivým fotografem, točil krátké filmy, chodil často a rád do kina. Jakoby to byla prokazatelná činnost optimistických vyznavačů života.

Tolik tedy texty a vemlouvavý hlas známého německého herce při poslechu zvukového průvodce. Avšak obrazy, které visí na stěnách výstavní haly, mluví za Muncha, za jeho duši a jeho mysl. Obě zatížené úmrtími blízkých, vlastní psychickou nemocí a problémy s alkoholem. To byla poslední třetina života tohoto smutného Nora a každý jednotlivý obraz, fotografie a akvarel nás v tom utvrzují.

Doteď byl Edvard Munch řazen kamsi mezi Paula Gaugina a Vincenta van Gogha. Schirn chce jeho dílo posunout na jinou pozici, pozici moderny. Proto také název výstavy: Edvard Munch: Moderní pohled. A proto jsou také ve hře nová média: fotografie a film. Edvard Munch si v roce 1927 koupil kameru a filmoval dění na ulici – zachovaly se čtyři filmy. Fotografie ho také fascinovala, experimentoval především s autoportréty a tak vznikla jakási Munchova „vizuální autobiografie“ pro nás potomky.

Tvorba posledních dvaceti let umělcova života byla jistě ovlivněna novými médii. V tomto kontextu nás ani neudivuje Munchovo opakování námětů, které nebylo výhradně jeho specialitou. Mnoho umělců před ním pojímalo jeden a týž námět několikrát, mnoho z nich ovšem z jejich hlediska nepovedené obrazy zničilo – za všechny jmenuji Vincenta van Gogha. A tak můžeme na výstavě obdivovat například Munchovy oleje plačící ženy v několika odstínech, úhlech a jednou dokonce i v bronzu.

V roce 1930 utrpěl Munch poranění rohovky pravého oka. V této době vznikla řada zajímavých kreseb a akvarelů, do kterých malíř vkresluje pohled zraněného oka. Posledních deset let života – Munch umřel v roce 1944 – se jeho malířský styl nenápadně a lehce mění: stává se vláknitějším a dynamičtějším, jeho obrazy již nepůsobí tak neodvratně a beznadějně jako ty předešlé. Jedním z nejsilnějších zážitků výstavy je Munchův velkoformátový autoportrét „Mezi hodinami a postelí“ z roku 1943. Zestárlý umělec s pevně sevřenými rty, s visícími pažemi, zavřenýma očima, smířený a už na cestě, jejíž konec je v dohlednu.

Výtečná, hluboce působivá výstava. Vidíme Edvarda Muncha, jak jsme ho dosud neznali – Muncha fotografa a filmaře, ale také Muncha stárnoucího a nemocného. Vidíme známé obrazy, které ho proslavily, jako Žárlivost a Upír, ale i téměř neznámé fotografie a akvarely. Záměr kurátorů posunout Muncha do moderny, vedle Kandinského a Mondriana se ovšem nevydařil. Edvard Munch nadále zůstává jedním z nejvýznamnějších předchůdců expresionismu.

Edvard Munch. Der moderne Blick. Schirn Kunsthalle Frankfurt. Do 13. května 2012.