Polská filmová současnost – ohlédnutí za festivalem v Gdyni

Festival vždycky ukazoval v pár dnech celou polskou produkci uplynulého roku, což znamenalo víc než 40 titulů. Takové množství festival divácky znepřehledňovalo a nakonec i zpochybňovalo svůj smysl. Chaciński vybral 12 nejlepších filmů, přičemž skoro polovinu, 5 filmů, tvořily debuty mladých režisérů. O vítězích také poprvé rozhodovala mezinárodní porota.

Oba kroky především zúžily pozornost k těm lepším snímkům, na něž se tak přirozeně soustředila debata. Představené filmy překvapily svou různorodostí. Kromě komedie by se v soutěži našlo všechno – historický kostýmní film, psychologický thriller, formální experiment, válečný epos.

Polské hrané filmy se v něčem potácejí jako ty české. Také jsou to převážně televizně natočené snímky, také se pohybují ve schematických pohledech na svou minulost. Někdy se snaží násilně navázat na to, co polský film kdysi proslavilo, až to někdy působí jak nechtěná parodie.

Například ve filmu Wymyk je zřetelná vazba na Kieslowského filmy morálního neklidu. Přes dobré úmysly ale je ve filmu tolik logických chyb a neobratností, že se divák nakonec soustředí jen na nedokonalosti scénáře. Zápletka, která hlavnímu hrdinovi zničí život, je ale v něčem příznačná. Všichni mu vytýkají a i on sám sobě, že se nezachoval v kritické chvíli dostatečně hrdinsky – nepomohl a nezachránil svého bratra, když byli přepadeni ve vlaku bandou chuligánů. Stejně jako české filmy tak snímky skrývají zprávu o určitých stereotypech národní mentality, i o tom, jak se přes kulturu konzervují.

Důraz na hrdinství je v polském filmu mocně přítomný, například ve válečném filmu Růža, který přibližuje tragický osud Mazurů, etnika žijícího u Mazurských jezer. Němci nejdřív násilně poněmčení Mazurové byly po válce odsunuti Poláky. Ve smršti dějin, kdy se násilí vrší na násilí, a všichni si špiní ruce, je hlavní hrdina Tadek ten, který překonává překážky bez bázně a hany a ze všeho vychází čistý. Film, který nejdřív vypadá subverzivně ve svém pohledu na polskou stranu, je tak v jádru konzervativní. Je jasné, s kým se tu má divák identifikovat.

Rovněž drama Kret, jenž účtuje s komunistickou minulostí, na první pohled rozvíjí kontroverzní zápletku – hrdina Solidarity se ve skutečnosti ukáže jako agent tajné policie. Jako další vrstva, důvod jeho kolaborace se ale nakonec uvede to, že měl vážně nemocnou ženu a neměl tehdy jinou možnost, jak ji zachránit. Tedy potencionální zajímavost pohledu se znovu popře. Hrdinové zůstávají nedotčenými mučedníky polského národa.

Největším překvapením byl pro mě debut Adriana Panka, Daas. Film vznikl na základě rešerší autentického příběhu Jakuba Franka, který se na konci 18. století v tehdy neexistujícím Polsku prohlásil za židovského mesiáše – když spálí talmud, odevzdají svůj majetek a budou dostatečně věřit – zaručí jim nesmrtelnost. Film v tajemných mystických obrazech konstruuje svět osvícení realistickými detaily – způsoby léčení, vynálezy té doby, byrokratickými praktiky u habsburského dvora.

Na druhé straně vypráví příběh s univerzálním přesahem – dvou idealistů, Frankovy oběti a úředníka rakousko-uherské monarchie, kteří se oba snaží Franka usvědčit. Film se přitom nesnaží zodpovědět, kým Frank opravdu byl, podvodníkem, mágem, vůdcem, jeho osobnost nechává v její ambivalenci. Soustředí se na to, kým byl a co znamenal pro ostatní – ukazuje jeho vliv a různě zabarvené pohledy na něj .