Cesta do Bugulmy

Divadlo Na zábradlí již třetí jaro otevřelo prostor původním novinkám českých autorů. Projekt je to chvályhodný, leč problematický. Mezi oslovenými autory nalezneme zkušené dramatiky a dramatizátory vedle divadelních debutantů. Mezi ně patří i Jáchym Topol s hrou Cesta do Bugulmy.

Topol situuje svůj katastrofický scénář kamsi do ruské pustiny poblíž města Bugulmy a do bývalého lágru. Zde hledají útočiště obyvatelé zdevastované Evropy zasažené třetí světovou válkou, přízraky plahočící se odnikud nikam. V budoucnosti, která už nikam nevede vyprávějí o minulosti, která je přivedla právě do Bugulmy. Jejich nedávná minulost je ale naší současností. Vyprávění z pozice budoucnosti, po konci dějin, poskytuje Topolovi dostatečný nadhled, aby příběhy o terorech, komunistech, feťácích nebo zdegenerované evropské civilizaci nevyzněly jako banalita. Jenže tento nadhled nesvědčí postavám hry. Neustálé odkazování se k tomu, co bylo, případně co bude, je staví mimo základní dramatickou situaci "zde a nyní". Jako by se postavy od své životní situace odvracely. Marná sláva, drama je svou podstatou přikováno k současné chvíli, ať už jakkoliv bolestné nebo nesmyslné. Nadhled je určen divákovi. Režisér Jiří Pokorný si byl úskalí Topolova textu vědom a všemožnými prostředky se ho snaží zdivadelnit. Zbytnělé monologické pasáže rozstříhává a staví paralelně vedle sebe. Tok vyprávění přerušuje písňovými vstupy, které mají evokovat různá období evropských dějin 20. století. Občas přidá filmovou projekci, občas stroboskop. Tím vše-možným zdivadelňováním bere za své jazyk hry. Až zalykavé chrlení slov, kterým se postavy vyznačují, Pokorný za každou cenu zbržďuje. Místo Topolovy přirozeně hovorné češtiny obdařené svéráznou obrazivostí slyšíme z jeviště sugestivní dyšnost a nafouklou, přeakcentovanou dramatičnost. Pokud zazní věcnější tón, třeba od Kristiny Maděričové v roli Karly nebo u Vladimíra Marka v roli otce Emana, diváka zaplaví pocit úlevy.

Domnívám se, že celý problém inscenace Cesta do Bugulmy nespočívá ve schopnosti či neschopnosti autora nebo režiséra, ale ve vztahu k textu. Pokud režisér chápe text jako materiál, kterému je třeba pomoci, lehce se může stát, že ho zmrzačí. Na místě by ale, dle mého názoru, byla dlouhodobá spolupráce autora s režisérem, dramaturgem i herci. Jenže ta by vyžadovala trpělivost, péči a čas. A právě že hlavně čas, aby text mohl do svého tvaru dozrát. On totiž text není materiál. Jinak by přece texty nestárly a slovo by nikdy nebylo živé.