Zoltán Egressy: Šťovík, pečené brambory

Od doby, kdy čeští hokejisté vyhrály zlato v Naganu a národní fotbalový tým je vyšperkován hvězdami prvoligových evropských klubů, objevilo se několik inscenací, které se zhoupli na vlně sportovního nadšení a identifikace alespoň s nějakým vítězstvím. Sportu zdar řeklo svým divákům i pražské Dejvické divadlo premiérou hry Šťovík, pečené brambory. Ale nenechte se mýlit reklamním tahákem zeleného trávníku. A nečekejte hvězdy, které se po něm budou honit za míčem. Současný maďarský dramatik Zoltán Egressy našel své hrdiny mezi outsidery fotbalových zápasů. Mezi těmi, kterých si v lepším případě nevšimnete. A pokud ano, pak zpravidla jako "toho blbce, co píská proti nám". Napsat hru o třech rozhodčích a situovat ji do šatny fotbalového stadionu nebylo jen chytrým tahem zkušeného dramatika. Egressyho fotbaloví outsideři jsou zároveň metaforou početnějšího kontrapunktu všech těch veleúspěšných zbohatlíků postkomunistického světa. Do šatny si s kopačkami a soudcovskými dresy přináší své zamotané osobní příběhy a o nich hra ve skutečnosti je.

Fotbalové prostředí hry se tak může stát pastí, do které se nechali lapit i v Dejvickém divadle. Zvláště v předlouhé expozici první poloviny představení. Herci pod taktovkou režisérky Lídy Engelové potlačili lidských rozměr svých postav. Spletité nitky příběhů pak vyzněly jako vtipná banalita zpestřující obraz fotbalového rozhodčího. Divák ztrácel přehled, kdo koho hraje a za jaký tým kope. A taky proč se tři sudí - Mejdlo, Básník a Laci hašteří jak ženské. Nadsazeně řečeno hráči v tomto poločase zbrkle pobíhali po hřišti, nedokázali si přesně přihrát a míč jim neustále padal do autu. Jediný, kdo se občas nenechal strhnout ukvapeným tempem hry byl sudí Básník Martina Myšičky, který alespoň těžil z narážek vtipného dialogu. Ale žádný zápas není prohraný po prvním poločase. Dramaticky nosnější druhá část Egressyho textu přeci jen přinesla divákům požitek ze hry. Zvláště, když se do ní naplno zapojili i cynicky zahořklí rozhodčí Mejdlo Davida Novotného a ambiciózní šplhoun a hlavní sudí Laci Petra Lněničky. Najednou bylo o čem hrát. Mejdlo, Básník a Laci rozehráli v druhé polovině zápas plný drsných faulů, podrazů, intrik a pomluv. A je vtipným paradoxem, že jednání, které je ve sportu za hranicí fair play, je na divadle právě tím nejzábavnějším. A snad ještě paradoxnější je, že právě takové jednání může nakonec vést ke katarzi. To když se sudí Laci smíří s tím, že nikdy nebude soudcovat ligu mistrů. Když se Mejdlo svěří se svým snem dát rozhodující gól, který by přivedl maďarský tým na šampionát mistrovství světa. A když se rozhodčí Básník smíří s tím, že Mariana mu za to trápení nestojí. A ten výborný šťovík s pečenými bramborami, který mu vařila, taky ne.