Vzedme se nová vlna českého filmu? Asi ne, ale Prach by filmoví labužníci minout neměli
Snímek s názvem Prach natočil mladý režisér Vít Zapletal a absolvoval jím svá studia na FAMU. Dramaturgem „křehkého filmu o zásadních věcech“ byl Radim Valák, produkčně filmařům pomáhal Radim Procházka. Premiéra se konala 11. srpna.
„Dva bratři, starší s manželkou, mladší s milenkou a malým dítětem, se potkávají na venkovské usedlosti poté, co jejich otce stihne mrtvice. Subtilní rodinné drama od debutujícího Víta Zapletala, které se z běžné české tvorby vymyká přirozeným akcentem křesťanské víry,“ čteme v anonci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, kde byl snímek uveden v předpremiéře a zařazen do soutěžní sekce Na Východ od Západu. Promítán byl také na Mezinárodním filmovém festivalu Febiofest 2016 a na festivalu Finále Plzeň.
Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou nocí v životě jedné rodiny. Kvůli ní přijíždějí k rodičům na venkovskou samotu oba synové se svými partnerkami. Po dlouhé době jsou společně na jednom místě. V domě se pomalu zastavuje čas, pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života. A nenápadné, podivné náhody směřují jejich cesty nepředvídaným směrem. Decentní snímek, spoléhající na divákovu aktivní spolupráci, navrací do české kinematografie duchovní rozměr.
Právě umělecký ředitel karlovarského filmového festivalu, Karel Och, před nějakým časem vyjádřil naději, že mezi českými filmovými tvůrci se „zvedá“ jakási „nová česká filmová vlna“. S tím ale Tomáš Pilát polemizuje: „Myslím, že ne. Je pravda, že v posledních dvou letech se opravdu v kinech sešlo hodně prvních filmů mladých českých režisérů, ale jednak to může být shoda náhod, protože na mnohých filmech se pracovalo už delší dobu a shodou okolností jich bylo hodně dokončeno v malém časovém úseku, a za druhé, pojem ´nová vlna´ pro mě je i vyjádřením kvality, něco jako ona slavná ´zlatá šedesátá´, ale zdaleka ne všechny ty filmy z posledních let kvalitativní nároky splňují.“
Nakolik se do oněch parametrů kvality „vejde“ film Prach? Splňuje je asi tak ze dvou třetin. Je to film beze sporu poctivý, je vidět velká snaha režiséra o důkladné uchopení tématu, v tomto případě umírání a především vyrovnávání se s umíráním ze strany blízkých umírajícího. Je tu vidět i velká práce výtvarná a snaha o pečlivé vedení herců. Na druhou stranu režisér občas zapomíná na diváky. A film je přeci jenom, alespoň to tak chápu, vytvářen pro diváky. A ani herecké výkony nejsou ve filmu všechny stoprocentní. Jsou nevyrovnané jednak mezi herci navzájem, jednak u stejných herců v průběhu filmu.
Říká se, že úspěch filmu hodně závisí na scénáři…Myslím, že v tomto případě je to zase tak napůl. Jsou tam vynikající momenty, spíš ale situační, těch dialogových už méně. Je to film spíš ´málomluvný´, na tom má prý velkou zásluhu dramaturg Radim Valák. Ale možná by víc dialogů neuškodilo. Těch pohledů do prázdna je ve filmu až dost. Současně je ale dobře, že režisér nepředepsal ve scénáři nějaká zdánlivě divácká vyhrocená dramata. Dobře dopadlo i výtvarné řešení filmu, Vít Zapletal se nikdy netajil tím, že ho k filmu přímo inspiroval jeden z obrazů Jakuba Schikanedera. Stejně tak nikdy netajil své okouzlení francouzskými režiséry typu Andrého Bressona. Vyplatila se úzká spolupráce se scénografkou a architektkou Janou Hauskrechtovou i kameramanem Ondřejem Belicou, jak venkovní scény, tak i scény z interiérů jsou obrazově velice působivé. A vynikající je i práce s hudbou, ozývá se jen ve chvílích, kdy se ze starých elpíček pouští staré songy. Scénickou hudbu Prach nemá, takže ani nemůže diváky žádným způsobem ovlivňovat.
Jak je to tedy s hereckými výkony?Žádný z herců nijak neoslňuje a ani interakce mezi nimi nejsou jiskřivé nebo dramaticky vyklenuté. Sázka na méně známé tváře je sympatická, ale občas může mít divák pocit, že sleduje dokument s lidmi, ke kterým nemá proč zaujmout jakýkoliv vztah nebo postoj. A to je škoda.
Jak výrazný je ve filmu onen avizovaný „duchovní rozměr“?Film Prach je spíš než duchovní vysloveně lidský. Bez toho, že by někomu stranil a někoho zatracoval. Ukazuje i neobyčejnou, možná nevysvětlitelnou sílu žen. Ale ani to není duchovní, tak to prostě je i ve skutečném životě. Muži bojují a ženy zachraňují život.
Koho film zaujme a kdo by se mu měl spíš vyhnout?Na to není jednoznačná odpověď. Studenti filmu a filmové vědy by ho určitě minout neměli, milovníci italského neorealismu a francouzské nové vlny také ne, stejně jako milovníci neobvyklých snímků nebo diváci, kteří rádi u filmů přemýšlí. Ale ten, kdo má rád filmy plné akce nebo třeba konverzační snímky s brilantními hereckými výkony, si asi Prach moc neužije. Stejně tak si ho neužijí ti, kteří se potřebují jen tak pobavit, odechnout si od starostí nebo si bez nějakého hloubavého přemýšlení odpočnout po práci.
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Ludvík Souček: Prouklovi kočkeni. Dokážou se lidé sžít s nově objevenými podivnými tvory?
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu










