Patnáctým laureátem Ceny Franze Kafky se stal španělský spisovatel Eduardo Mendoza

Za svůj život napsal 17 stylisticky různorodých románů, které se dají rozdělit do dvou skupin: na humoristické texty s detektivní zápletkou a romány tradičnějšího, realistického střihu. V Česku zatím vyšly dva z nich: Pravda o případu Savolta (Odeon, 1983) a Podivuhodná cesta Pomponia Flata (Garamond, 2009).

Cena Franze Kafky je vůbec první mezinárodní cenou, kterou spisovatel obdržel. Na její udělení reagoval: „Jsem nejen velice překvapen, ale i šťasten. Tyto ceny jsou velkou satisfakcí a zároveň závazkem, aby člověk nepřestával pracovat a nenechával se unášet nějakým zvykem. Aby znovu začínal a potvrzoval tento svůj úspěch.

Je mezi vašimi knihami některá, kterou pokládáte za průlomovou?Měl jsem to štěstí, že má první kniha, kterou jsem vydal, zaznamenala ve Španělsku velký úspěch – nejen u kritiky, ale i u publika. Následně byla přeložena do řady světových jazyků. Byla pro mě tedy enormně důležitá, možná nejdůležitější. Poznamenala totiž mé rozhodnutí stát se spisovatelem a věnovat se jenom psaní. Potom jsem vydal druhou knihu, která byla nejpřekládanější a proslavila mě v zahraničí. Bylo to Město zázraků, které, myslím, zatím do češtiny nebylo přeloženo.

Knihou vydanou i v českém překladu je Podivuhodná cesta Pomponia Flata, neobvyklý žánrový mix. Poměrně neotřele v ní mísíte žánr historického románu s detektivkou a hagiografií, přičemž všechny tyto žánry zároveň parodujete. Jak tuto knihu žánrově vymezujete? Rozhodně je to smíšený žánr. Je to jediná z mých knih, ve které se mísí prvky detektivky s klasickou literaturou. Musím říct, že já sám jsem čtenář klasické literatury, líbí se mi římští i řečtí autoři. A já jsem jim tímto způsobem chtěl vzdát hold. Tak také vznikl tento román. V každém případě je to jiný typ literatury, než který obvykle píši. V tomto smyslu je mezi mými ostatními díly výjimečný.

Cena Franze Kafky, zmenšený model Pomníku FK z díly Jaroslava Róny |foto: Společnost Franze Kafky

V českém prostředí není příliš obvyklé spojovat v textech historické reálie a černý, až absurdní humor. Odkud vzešel nápad na téměř monthy-pythonovská spojení?Musím se přiznat, že v sedmdesátých letech jsem skutečně byl velkým obdivovatelem skupiny Monthy-Python a s nadšením jsem jejich tvorbu sledoval. Vytvářeli neobvykle inteligentní humor, myslím, že většina členů skupiny studovala v Oxfordu nebo v Cambridgi. Je to inteligentní, absurdní humor založený na vysoké kultuře. A to se mi vždy velice líbilo. A co se týče podobnosti – tato skupina natočila film Život Briana, který paroduje život Ježíše Krista. A ten se myslím velice podobá mému románovému Pomponiovi Flatovi.

Pracoval jste s tímto textem přece jen opatrněji, s ohledem na to, že se dotýkáte věcí víry a notoricky známých fundamentů euroamerické kultury anebo si jako autor dopřáváte absolutní svobodu a ani autocenzura pro vás není přípustná?Autocenzura v podstatě neprobíhala. Ačkoli když jsem tento román psal, myslel jsem na to, že se možná objeví nějaká kritika. Musím ale říct, že jsem v každý moment psaní měl na mysli to, abych žádným způsobem nezranil city věřících. A když došlo k vydání, tak žádná kritika knihy neproběhla. A to ani ze strany španělských církevních kruhů, které jsou velmi konzervativní. Myslím si, že pokud jde o humor, člověk nemá být bojácný. Vtipkovat lze na nejrůznější témata, na barvu pleti, na homosexualitu, na ženy. Všichni přitom ale musíme myslet na to, že je to hra, že tady nejde o nějakou ideu. A jestliže budeme všichni společně vycházet z této myšlenky, může to fungovat.

Nad vaším textem se čtenářům možná vybaví jméno britsko-iránského spisovatele Salmana Rushdieho. Cítíte nějakou stylovou či myšlenkovou přináležitost k tomuto autorovi? Salmana Rushdieho mám moc rád. Velmi mě oslovil, když jsem ho objevil. Dokonce jsem svému španělskému nakladateli nabídl, že ho budu překládat. Velmi se mi líbil jeho první román (Midnight Children) Děti půlnoci. A pak jsem ho četl dál. Ve své tvorbě má dvě podstatné komponenty – humor a magický realismus. Já sám jsem ale magický realismus brzy opustil, protože to není styl, se kterým bych se identifikoval a ve kterém bych se cítil pohodlně.

Eduardo Mendoza (2015) |foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Máte zkušenost s nátlakem režimu, například u vaší vůbec první knihy Pravda o případu Savolta jste musel změnit název… Nakolik je pro vás důležitá autorská svoboda?Autorská svoboda je pro mě velmi důležitá. Mně tehdy změnili jen název, a to ještě není tak hrozné. Problém cenzury spočívá v tom, že nutí píšícího, aby měl neustále na mysli, že existují hranice, které nelze překročit. Ono je velice těžké psát na svobodě, a jestliže vám kladou do cesty překážky, je to ještě obtížnější. Je to, jako když v místnosti není dostatek vzduchu. A myslím si, že to je jedna z nejhorších věcí, která se může kultuře stát. Ale pozor, hovořím o cenzuře státní, politické. Ve skutečnosti vždy existuje nějaká cenzura, ale ta musí vycházet z člověka samého, nebo z nějakého společenského konsenzu. Neznamená to tedy, že vše, co děláme, je v pořádku, pouze, že cenzura nesmí pocházet ze strany státních institucí.