"Bez kořalky ani verš!!!"

Autor scény Nikola Tempír postavil v hracím prostoru mírně vyvýšené pódium, na kterém stojí dva prosté stoly bez ubrusu a několik židlí, v popředí je na stojanu mikrofon, po stranách dva reflektory, kterými v duchu Brechtovy poetiky svítí na sebe sami aktéři hry, a zadní stěnu tvoří celoplošná barevná tapeta zobrazující přírodu s poli, loukami a lesy, s hospodskými lítacími dveřmi uprostřed. Tato scénografická metafora Brechtova přesvědčení, podle kterého člověka stvořila příroda a po smrti se zase do přírody vrací, je zcela čitelná.

Kostýmy Petry Krčmářové neumisťují děj do konkrétního času, spíše napomáhají jednotlivým postavám v podtržení jejich charakteru, jsou však barevně koncipovány tak, aby vytvářely výtvarně působivé obrazy v jednotlivých situacích. Autor hudby Ondřej Švandrlík hovoří současným hudebním jazykem, atmosféru místy dokresluje náladovými rytmickými i melodickými, případně disharmonickými prvky.

Režie pracuje s větší mírou iluzívnosti, než bychom u inscenace Brechtovy hry čekali, zcizovacích efektů a okamžiků, ve kterých herec přestává být postavou hry a stává se interpretem autorova postoje, v inscenaci mnoho není. Jednotlivé scénické obrazy jsou působivé, nicméně zejména ty, které hovoří o sexuální nenasytnosti hlavního hrdiny, vyznívají poněkud monotónně.

Baala hraje Michal Čapka v úvodních scénách jako sebestředného suverénního umělce, zároveň bezcitného ochlastu a muže amorálního a krutého, který ve svém okolí budí nejen obdiv, ale i strach. To, jak režisér Šiktanc koncipuje jednotlivé obrazy a jak se v nich Čapkův Baal chová, otevírá otázku, kterou sám Bertolt Brecht nastolil: je Baal produktem společnosti a je i dnešní společnost taková, že podobné typy plodí, případně toleruje, nebo je nedokáže odmítnout? I když Čapkův výkon patří k tomu nejlepšímu, co na domovské scéně vytvořil, míra nelidskosti Baala by mohla být ještě větší. Výborný je Petr Panzerberger v roli Ekarta, jakéhosi Baalova vnitřního démona a druhého já, velmi dobré výkony odvádějí, jak je v Komorní scéně Aréna zvykem, všichni ostatní účinkující.

Na krutost dnešního světa je Brechtův Baal krotkýMemento inscenace přichází v samotném závěru, ve kterém je Baal v okamžiku umírání všemi lidmi záměrně opuštěn a ponechán dopadu svých skutků. Je to jistý morální apel inscenátorů, nicméně poukázat pouze na to, co se, chceme-li v sobě zachovat lidskost, nedělá, je málo. Komorní scéna Aréna se systematicky snaží naplňovat jedno z hlavních poslání divadla, nastavovat zrcadlo lidské společnosti. Promyšlená dramaturgie tohoto divadla, za níž stojí Tomáš Vůjtek, vskutku zasluhuje uznání. Uvedení Brechtova Baala v linii zde uváděných německých titulů je zcela na místě. Zrcadlo nastavené způsobem, jakým je inscenace vystavěna, by však mohla podobu dnešní skutečnosti odrážet silněji.

Bertolt Brecht (1898-1956) studoval medicínu a přírodní vědy. Po skončení studia se ale věnoval především dramatické a dramaturgické činnosti. Nejprve v Mnichově, od roku 1924 v Berlíně. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 musel pro své komunistické přesvědčení emigrovat. Válku prožil převážně v Kalifornii. Hru Baal začal Brecht psát jako dvacetiletý. Stvořil v něm dokonalého antihrdinu snad se všemi špatnými lidskými vlastnostmi, zato ale s překvapivě poetickým jazykem.

Bertold Brecht, Baal (plakát) |foto: Komorní scéna Aréna

Dramatug ostravské Arény Tomáš Vůjtek si ke spolupráci na představení přizval režiséra Davida Šiktance. Dílo tehdy mladého dramatika tak publiku představí i mladý režisér. O Brechtově pojetí hry říká: „Baal patří k jeho ranému, expresivnímu období, které se pak láme, a následují další texty, ke kterým mám třeba i averzi. Je to eruptivní hra mladého člověka, s obrovskou vášnivostí a dynamikou. Tím, že je to koláž, tak je zábavná, není tezovitá, ukazuje mnoho různých kamínků v mozaice, má v sobě velkou míru grotesknosti a zábavnosti. A tím láká k výraznému jevištnímu gestu, k výrazné interpretaci.“

Už ve své prvotině si autor pohrával s prvky, které byly pro jeho pozdější tvorbu typické, například krátké songy. Baal je ale především příběh básníka, který naprosto pohrdá společností a její morálkou. Stejně jako samotná hra i titulní postava ráda provokuje a neštítí se ničeho. Jedna z postav hry říká Baalovi „ty člověk nejsi“. Jak postavu charakterizuje David Šiktanc? „A také se tam říká, že ten člověk vůbec nemá duši, že patří mezi dravce. Souvisí to i s otázkou, nakolik je Baal hrdinou či antihrdinou, nakolik je člověkem nebo jen jeho parafrází. Baal je asociální uvnitř asociální společnosti a provokativní element jako on je potřeba vždy. Baal je obdobou boha Dionýsa, jakousi metaforou všežravosti, neukázněného sápání se na věci a jejich konzumování bez ohledu na cokoliv, což dává jasně najevo, proč ho hrát i dnes.“

Režisér David Šiktanc |foto: Komorní scéna Aréna

Zajímavostí je, že československá premiéra této hry se odehrála právě v Ostravě - v Divadle Petra Bezruče. Skoro po 30 letech ji teď uvádí Komorní scéna Aréna, která Baalovi propůjčila tvář herce Michala Čapky. Kromě něj se na jevišti po dlouhé době představí i kompletní soubor divadla.