Nová hlídka – recenze
Pro příznivce žánru fantasy literatury tu máme dobrou zprávu. Po Noční, Denní, Šeré, Temné a Poslední hlídce vychází další román Sergeje Lukjaněnka Nová hlídka. Opět v nakladatelstvích Argo a Triton, tentokrát však v překladu Ivy Dvořákové, nikoliv v překladu Lukjaněnkova dvorního překladatele Libora Dvořáka.
Sergej Lukjaněnko patří dnes k absolutní špičce ruské science fiction i fantastiky. Jeho knihy mají výjimečný ohlas také v zahraničí, ostatně i u nás patří k nejvydávanějším současným autorům této literární oblasti.
Nesporně nejznámější a současně nejkvalitnější z jeho prací je hlídkařská řada – série knih o tzv. Jiných – Světlých a Temných, kteří mezi sebou podle určitých pravidel bojují a jsou schopni vcházet do šera, jakési mnohastupňové paralelní reality našeho světa. Mají magické schopnosti a žijí po celém světě, v knihách ovšem sledujeme převážně osudy Jiných v současném Rusku.
Každé další pokračování této řady vzbuzuje jak obavy, zda autor nebude pouze ředit původní nápady, tak i očekávání, že ke svému ústřednímu opusu přičiní něco opravdu nového a zásadního. Nová hlídka – jak zní název zatím posledního dílu – rozhodně autorovy příznivce nezklame. Ústřední postava cyklu – bílý mág Anton Goroděckij – nepochybně stárne se svým autorem. Díky němu stále ostřeji vnímáme, jak se více a více problematizuje polarizovaný koncept dobra a zla načrtnutý v prvním a druhém díle a vyjádřený prostřednictvím Noční a Denní hlídky – bojových organizací vytvořených Jinými.
Nejprve šlo o problematizaci čisté polarizace, tj. Světlo rovná se dobro – Tma rovná se zlo, institucí Inkvizice, kam odcházejí někteří Světlí i Temní a která střeží rovnováhu mezi Světlem a Tmou. Dalšími komplikacemi pak byly excesy určitých extrémních skupin či jednotlivců mezi Světlými i Temnými a – v předchozím díle – spojení tří silných osobností, po jedné z řad Světlých, Temných i Inkvizice, které dále komplikovalo původní koncept. Zatím poslední – šestá – část pak celkovou koncepci prohlubuje a rozvíjí tím, že samotné šero je zde personifikováno bytostí nazývanou Tygr, který se v našem světě objevuje v souvislosti se zásadními proroctvími.
Antonově dceři – budoucí mocné bílé kouzelnici Nadě, které byly v předchozí části tři, je nyní již deset a přestože ještě samozřejmě není plnohodnotnou Jinou, má už nesporně nakročeno k velmi pozoruhodné budoucnosti. Ta má však více variant a Nová hlídka je hlavně o Antonově snaze poznat, která z možných budoucností je pro jeho dceru a současně celý náš svět ta nejlepší. A také objevit, zdali neexistuje nějaká další – a lepší – varianta budoucnosti, než ty, které se zatím rýsují. Anton je při tomto hledání nucen k velmi netradičním postupům i úvahám, v knize se – vedle několika nových postav – objevují i hlavní persony předchozích dílů a ty nejdůležitější z nich jsou velmi zajímavě prohlubovány.
Jak je u hlídkařské řady zvykem, jsou v románu velmi organicky citovány texty soudobých ruských skupin i jednotlivců, v tomto díle pak navíc i klasických básníků, prozaiků a dramatiků.
V románu oproti předchozím částem opět poněkud přibylo jedovatých komentářů – jak k ruské dobové realitě, tak ke světovým událostem, a to v politické, sociální i kulturní oblasti.
Nová hlídka je rozhodně jednou z nejlepších knih celé řady a její zakončení naznačuje, že se autor k cyklu rozhodně ještě vrátí.
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče