Hvězdný závěr festivalu Tanec Praha

Jeho autorem je slavný choreograf brazilského původu, zakladatel a dlouholetý umělecký šéf tohoto souboru Guilherme Botelho. Anglický název díla je výrazem pro situaci, kdy déšť vlivem silného větru nepadá shora dolů, ale ze strany. Právě proud vody je zde metaforou života, v němž se žádný okamžik nemůže opakovat. Tanečníci, stejně jako řeka, se ani na okamžik nezastaví, ztělesňují osud, evoluci i proměnu vesmíru.

„Vzpomínám si, že když jsem pracoval na tomto představení, byl jsem uchvácen tím, když dva lidé dělali totéž, ale přitom si nebyli podobni, protože to byli dva jednotlivci, dvě různá individua. Někdy se tanečníci promíchali a stali se masou, jindy se zase oddělili jako jednotlivci. A v tu chvíli jsem si říkal, že někdy vypadám jako můj otec. Protože některé pohyby děláme úplně stejně. Ale nepopisoval jsem to, byly to jen vzpomínky. Vybavuji si také, že jsem v té době hodně přemýšlel o smrti. O tom, že jednou nebudeme, ale ta lidská řeka bude pokračovat dál. Protože život jde dál. Vzpomínal jsem také na to, jak jsem si jako dítě představoval smrt. A jak jsem jako adolescent na smrt úplně zapomněl, protože v té době si člověk myslí, že nikdy neumře. A jak se to časem změnilo – náš vztah k nebytí. Když jsem měl děti, najednou byla otázka smrti velmi přítomná. To, že tu jednou nebudu, a co bude potom. I když tohle všechno není přímo obsahem mého představení, během zkoušení mě tyhle otázky napadaly.“

Sideways Rain je velmi vizuální představení. Byl jste inspirován i nějakým uměleckým dílem nebo malířem?„Nepřímo ano. Nebylo to tak, že bych se inspiroval konkrétním dílem, ale chtěl jsem zdůraznit určitý graficko-divadelní aspekt představení. Přesně jako obraz. Dám vám příklad: měl jsem období, kdy jsem se hodně zajímal o malíře Edwarda Hoppera. Je to ten případ, kdy se díváte na obraz a představujete si za ním určitý příběh. Pro Hoppera je to velmi charakteristické. Namaloval například dívku, která čte v posteli dopis. Nebo se díváte zvenčí na několik lidí v baru. Je vám jasné, že se něco děje, ale on to nepopisuje. Překládá vám jen velmi silný obraz, z něhož si každý může vytvořit vlastní příběh. A přesně takhle je koncipováno Sideways Rain. Není to narativní, popisné představení. Chtěl jsem docílit grafičtějšího způsobu vyjadřování. Tanečníci se stávají objekty, předměty, které se kutálejí, lidmi, ale také linkou či řekou. Jde o jakousi obrazovou divadelnost. Často to označuju jako představení filmového plátna, protože diváci si do něho hodně promítají vlastní představy. Ty nejrůznější příběhy. Kolikrát i věci, které by mě v životě nenapadly. Protože je tam pro ně prostor a protože diváci potřebují naplnit svoji naději.“

Jak vznikají vaše choreografie? U mnoha z nich bylo téma velmi konkrétní: pouliční prodavači v Camelô, domácí násilí v Contrecount nebo divadelní umělci v Les Cabots. Jde o náhlou inspiraci nebo nosíte určité téma dlouho v hlavě a potom ho proměníte v tanec?„Je to různé. Myslím, že se to měnilo zvnějšku, ale uvnitř ty otázky, kterými se zabývám, zůstaly vždy stejné: vztahy mezi lidmi, já a ty, já a vesmír. Vždycky mě zajímal člověk jako takový. Většinou pracuji s otázkami. Není to tak, že bych si vybral konkrétní téma, třeba na základě nějaké knížky nebo filmu. Často vznikne představení z něčeho, co je mi nepříjemné. O čem nic nevím. Jako například domácí násilí. Začalo to tím, že jsem byl na večeři se spoustou přátel. Bavil jsem se s jedním z nich a nějak jsem se zmínil o tom, že jsem jako dítě zažil v naší rodině domácí násilí. A on že prý taky. Zaslechl to někdo další, a taky se přidal. Najednou jsme zjistili, že skoro každý s tím měl nějakou zkušenost, ale zároveň o tom nechtěli mluvit přede všemi, styděli se. A tak to začalo. Rozhodl jsem se o tom mluvit nahlas. Ale je to pokaždé jinak. Sideways Rain je úplně něco jiného. Je to o plynutí času, o osudu, o zákonech, které řídí náš život. Nechtěl jsem vytvořit nic spirituálního, ale někdo to tak skutečně vnímá. Je těžké říct, jak se určité představení zrodilo. A je také těžké říct, jestli jsem na počátku byl já. Kde to skutečně začalo? Jasný je okamžik, kdy se rozhodnu na tom pracovat. Ale samo téma už může existovat dávno před tím.“