Vzpomínka na německého režiséra R. W. Fassbindera

Fassbinderovo mimořádné dílo – jak obsahem, tak rozsahem – upoutalo po válce opět pozornost na německou kinematografii. Zemřel v 37 letech a natočil 44 filmů. To je úctyhodný výkon. Ve všech dosavadních biografiích je tento fakt vyzdvihován a přetřásán jako efektní téma. Biografové píší o jeho „bezuzdném“ životě a „nevšední produktivitě“ a o jeho „genialitě“. A tak je automaticky přiřazován k nadprůměrně činným geniům s krátkým životem typu Wolganga Amadea Mozarta. Faktem je, že od doby Fassbindera se na německé filmové scéně podobně vyhraněný talent zatím neobjevil.

Hlavními tématy jeho tvorby byly nevybíravá kritika německé minulosti a poměrů – doby nacionálního socialismu, sociální nespravedlnosti, antisemitismu a rasismu – žádné z nich neztratilo ani po 30 letech na aktualitě. Fassbinder, který byl také znám jako vztekloun a trýznitel spolupracovníků, přiměl herce a celý filmový tým k nadlidským výkonům pomocí svých nezvyklých pracovních metod. To je také pravděpodobně jedno možné vysvětlení faktu, že se v jeho tvorbě setkáváme hned s několika mistrovskými díly. Patří k nim bezesporu tři filmy: Manželství Evy Braunové, Lola a Lili Marleen. Snímky, které do nejmenšího detailu prosvětlují německé poměry 60. a 70. let.

Rainer Werner Fassbinder se narodil 31. května 1945 v Bavorsku. Jeho otec byl doktor, matka překladatelka. Od malička byl posedlý kinematografií a svůj první krátký film natočil ve dvaceti. Školu opustil v šestnácti a krátce studoval herectví v jednom soukromém institutu. Všechny pokusy pokračovat ve studiu na státní škole selhaly. V kruhu přátel a známých platil za sečtělého a vzdělaného člověka – své enormní vzdělání si osvojil autodidakticky.

Fassbinderova intenzivní a krátká kariéra začala v roce 1967 v mnichovském Action-Theateru, později legendárním Antitheatru. K ansámblu tenkrát patřila také známá Hanna Schygulla, kterou později obsazoval do všech svých filmů. Pro tuto divadelní skupinu napsal téměř dvě desítky divadelních her, některé z nich – např. Hořké slzy Petry von Kantové – také zfilmoval.

Od roku 1969 točil jako posedlý jeden film za druhým. Filmy silně osobní, ale přesto usilující o přízeň publika. A stále šlo o stejná a velká životní témata – sociální nespravedlnost, osamělost, moc, sex, násilí, smrt.. S rostoucími filmovými úspěchy se stal zajímavým i pro televizi a natočil pro ni několik filmů. Jeho 14dílný seriál Berlin Alexanderplatz podle Döblinova románu vešel do dějin televizní tvorby.

Před 30 lety, 10. června v ranních hodinách ho našli mrtvého v jeho mnichovském bytě. Příčinou smrti byla pravděpodobně otrava kokainem, prášky na spaní a alkoholem. Brzký konec urychleného života, života pohybujícího se mezi slávou a opojením.