Černý humor komedie Rodinný podnik je stále aktuální

Rodina samé skvrnyVe zkratce řečeno, jde o to, že stále dementnější tchán povolá do rodinného podniku schopného zeťáka, aby našel příčiny skomírání byznysu a pozvedl jej. Zprvu nadšený Jack jde s chutí do toho, ale ještě než vůbec může začít, naráží na množství nejrůznějších kostlivců vypadávajících na něj z každé skříně, kterou otevře. Začne to vstupem detektiva, který mu zvěstuje, že jeho dcera kradla v obchodním domě, a zdá se, že to není poprvé. Nicméně, vzápětí Jack zjistí, že tato skvrna na pověsti jeho rodiny není jediná.

Naopak, za svými příbuznými je značně pozadu. Ti totiž, ve spojení s rodinou italských mafiánů bezostyšně a hloupě tunelují firmu, která by měla být jejich dědictvím. Řídí se heslem, po nás potopa. Britští kritici díky této hře Ayckbourna nazývají politickým spisovatelem, neboť v ní odkazuje na léta thatcherismu a tehdejší orientaci na zisk za každou cenu, masovou hamižnost, bez ohledu na jakékoli etické zásady.

Realita je inspirací pro fraškuKdyž Ayckbourna zpovídali v souvislosti s novým uvedením hry v londýnském Národním divadle, prozradil, že byl vyzván, aby hru aktualizoval, ale on odmítl s tím, že se od té doby nic nezměnilo. To můžeme jen potvrdit, a troufám si říci, že tento trend je právě u nás stále na vzestupu.

Když pomineme tuto realistickou inspiraci, jedná se o klasickou frašku, tepající nešvary doby, stejně jako dříve Shawovy nebo Wildeovy hry. A jde tu především, i když ne pouze, o to, aby se divák pobavil. Takže na scéně se rozjíždí kolotoč situací, v nichž gag střídá gag, a chvílemi divák téměř netuší, kde vlastně je. Je to způsobeno nejen honičkovým tempem příběhu, ale také scénou, která tomu nahrává.

Zaměnitelné domácnosti na scéněAyckbourn a potažmo režisér Adam Penford totiž chtějí ukázat jistou univerzálnost příběhu. Vše se odehrává v obyčejném středostavovském domku (scéna Tim Hatley), z něhož vidíme nejprve průčelí a vstupní dveře, a díky točně se vzápětí ocitáme v jeho nitru, s obývákem a kuchyní v přízemí, s ložnicí a koupelnou na patře. Veškeré místnosti jsou funkčně začleněny do děje, a mnohonásobně využity. Základní princip je totiž ten, že domácnosti jednotlivých rodin jsou zaměnitelné. A tak zatímco dole jsme ještě v domácnosti McCrackenů, nahoře už vycházejí postavy domácnosti Ayresových. Můžete se domnívat, že toto prolínání různých prostorů v rámci jedné scény, aniž by se změnila sebemenší věc, může být matoucí, ale není to tak. Divák se díky přesné hře jednotlivých postav vždy správně orientuje. A navíc tento rychlý sled scén, v nichž se přesunujme z domu do domu, a v podstatě paralelně sledujeme dění v několika domácnostech, dodává příběhu šťávu a téměř filmovou střihovost.

Stylizovaný herecký projevNicméně, herectví je přiznaně divadelní, fraškovitě stylizované. Herecky dominuje Nigel Lindsay, který si zahraje zprvu čestného Jacka McCrackena, který vlivem okolností pozná, zač je toho loket v rodinném podnikání, a na konci dává tušit přerod v drsňáka, který bude nadále řídit podnik v nastoleném tunelářském duchu. Na rozdíl od poněkud přihlouplých příbuzných však nebude okrádat rodinu, ale stát. Zajímavou roli vlezlého a korupci vyžadujícího detektiva Hougha si s chutí a úlisně provokující dikcí zahrál Matthew Cottle, a jednotlivé členy taliánského klanu se smyslem pro detail zvládl Gerard Monaco. Temnější tón do této frašky přinesla Alice Sykesová jako mladičká Jackova dcera Sammy, která se stává delikventkou a drogově závislou, aniž by si toho rozmazlující rodiče všimli. I v této inscenaci je ovšem důležitá především excelentní kolektivní souhra všech protagonistů, které povyšuje tuto bláznivou frašku nad pouhý zábavný bulvár, a dodává mu varovný politický podtext.