Jaký byl osobní a tvůrčí život anglické spisovatelky Virginie Woolfové? Mnohé napoví nový životopis

Už v dětství se Virginia Woolfová rozhodla, že bude spisovatelkou. Psala denně, o literatuře přemýšlela, diskutovala. Svým stylem výrazně ovlivnila směřování moderní prózy.

Jaký byl osobní život této autorky? Kolik sama „ze sebe“ vepsala do svého díla? O tom přehledně pojednává biografie britské kulturní historičky Alexandry Harrisové v knize nazvané Virginia Woolfová.

„Jsem neúspěšná, bezdětná. A žádná spisovatelka“

V roce 1911 psala Virginia Stephenová v dopise své přítelkyni: „V devětadvaceti jsem dosud svobodná, neúspěšná, bezdětná, taky duševně nemocná. A žádná spisovatelka.“ Zároveň ale byla odhodlaná svůj životní záměr a cíl, stát se spisovatelkou, naplnit. Brzy poté, co připustila neúspěch na všech frontách, pocítila, jak se její jazyk vzmáhá: „Každé slovo vášnivě žhne jako podkova na kovadlině.“

Na podobné sinusoidě jako by probíhal osobní i literární život spisovatelky Virginie Woolfové. V období klidu a spokojenosti jako by už klíčilo tragické období ataku nemoci a destruktivních pochybností. Woolfová byla citlivá, ale také velmi racionální. Vzhledem k vývoji politických okolností na začátku druhé světové války, s ohledem na manžela, popřela pud sebezáchovy i vůli k obraně a podlehla vlivu duševní choroby. 28. března 1941 spáchala sebevraždu.

Alexandra Harrisová, autorka biografie Virginie Woolfové, vyznává v předmluvě: „Brzy poté, co jsem se jako náctiletá poprvé setkala s románem K majáku, přečetla jsem si životopis Woolfové od Harmione Leeové. Byla to kniha, jež mi předvedla, jakou moc má literatura, a vlastně mě předvedla ke studiu anglistiky.“

Harrisové životopis má možná menší ambice, je skutečně úvodem, ovšem jak upozorňuje Kateřina Hilská „dvorní“ překladatelka Woolfové do češtiny, „je sice poměrně stručná, ale zároveň přehledně postihuje Woolfové vývoj jak osobní, tak profesní“.

Když Virginia Woolfová zemřela, zůstaly po ní deníky, korespondence a prozaické dílo. Co se týče prvních dvou položek, nabádala manžela, aby je zničil. Což naštěstí neučinil, naopak výběr z nich připravil k vydání, komplet pak poskytl pozdějším badatelům a interpretům.

Přesto, ono poslední, romány a povídky jsou ve skutečnosti tím nejdůležitějším a nejcennějším, neboť tam je ukryto tajemství, pestrost uvažování, šíře inspirace.

Co je pro dílo Virginie Woolfové charakteristické?

Na otázku, co je pro dílo Virginie Woolfové charakteristické, odpovídá Kateřina Hilská: „Už ve své první vydané povídce z roku 1917, nazvané Skvrna na zdi, se jakoby rozešla s tradiční literární technikou. Její přístup byl zpracovávat proud vědomí, to znamená, že se spíš soustředila na asociace, útržky myšlenek a pocitů, zajímalo ji působení vnější reality na vědomí člověka a způsob, jakým to potom člověk vnitřně zpracuje.

Její dílo je také impresionistické, což se zčásti podobá výtvarnému stylu, protože úžasně postihuje barvy, světlo, ale zároveň zvuky.

V próze K majáku je dlouhá pasáž, která se jmenuje Čas běží, která překlenuje období mezi dvěma úseky toho románu, což je skvělé zpodobení plynutí času. Snažila se o zachycení přítomného okamžiku, což dokázala na někdy úplně drobných, všedních detailech. Měla smysl pro humor, v jejích románech je ironie. Zkrátka je tam vše, co by mělo být, a čte se to krásně.“