Rozhovor s tUnE-yArDs, recenze Zoly Jesus a Clarka

Rozhovor si můžete v klidu pročíst i zde:

tUnE-yArDs |foto: Merrill Garbus

Pojďme si na začátek ujasnit, kdo vlastně přesně stojí za alby Tuneyards. Na první pohled to vypadá jako tvůj solo projekt, ovšem v kreditech na novém albu Nicky Nack se hodně objevuje tvůj basista Nate Brenner. K tomu i světově známí producenti jako Malay a John Hill, kteří stojí za alby např. Big Boie a M.I.A. Jak to tedy je? První album, Bird Brains, jsem udělala úplně sama. Na albu Who Kill začal Nate pracovat se mnou zejm. na basových linkách ve skladbách Ganster, Biznys a You Yes You. A na třetím albu jsme už opravdu pracovali hodně společně. Zapojil se už na raných demo nahrávkách, věnovali jsme se společně struktuře skladeb. Nate se chtěl zlepšit v hraní syntezátorech a já zase v bubnování, takže jsme tam tyhle elementy přidali. První alba jsem produkovala úplně sama ...Vlastně je zvláštní říct, že jsem producent, zejména pro ženy, ale ano – jsem producent a produkovala jsem Who Kill, i třetí album jsem produkovala já, ale s některými skladbami nám pomohli právě jmenovaní producenti. Například hutný zvuk basy na novém albu je jejich práce, my s tím vždy mívali trochu problémy. Ne že by skladby přímo napsali, ale spolupracovali na nich – vzali naše skladby, editovali nástroje, stříhali, přidávali zvuky a nápady. To všechno předtím, než se šlo k mixování a masteru alba.

Tahle nová deska, Nicky Nack, měla jisté porodní potíže. Po neustálém kolotoči turné jsi prý necítila žádnou kreativní mízu ....Ano. Bylo to poprvé od začátku Tuneyards, kdy jsem vůbec necítila inspiraci. Mohla jsem buď přestat dělat hudbu nebo pokračovat. Ne, že by v tom nebyl rozdíl, ale mohla jsem se rozhodnout pro jakoukoliv z těch dvou cest, Necítila to tak, že potřebuji dělat hudbu, necítila jsem nutnost, že přesně tohle sdělení musím přinést světu. Trvalo to vlastně až do půlky alba, kdy jsem najednou potřebovala napsat skladby jako Real Thing nebo Water Fountain. Ale na začátku jsem rozhodně neměla pocit, že složit další skladby je opravdu nutné.

Dokážeš si teda představit, že bys úplně přestala dělat hudbu? Naprosto. Tenhle život je úžasný, za poslední měsíc jsme procestovali celou Ameriku a velkou část Evropy – od Finska, skrz Skandinávii dolů přes Baltické státy do Čech, pak pojedem do Španělska... Ten život je úžasný, ale někdy ztrácíte pojem o tom, proč tohle vlastně děláte. Některé dny si ten důvod vzpomenu, ale zejména na konci, po šesti měsících, si připadám, že už není co lidem dát víc. Doufám, že se to nestane, ale vlastně se děje něco zvláštního, když každý večer vystoupíte před tolik lidí. A když si nedáte čas, aby jste o sebe pečovali, vrátili se k sobě, pak podle mě už není co dát...

A co bys dělala, kdybys přestala skládat hudbu?

Já nevím, asi bych se starala o zahrádku.Sklízela rajčátka? Taky ráda vařím a lidem to chutná. Hodně přemýšlím o svém hlase, možná ho nebudu mít navždy, i když doufám, že se to nestane, ale může. Takže si říkám, že bych možná mohla učit hudbu, nebo hrát na bicí v nějaké jiné kapele, nebo bych mohla být producentem, to by mě hodně bavilo. Mám ráda hudbu a ráda bych jí dělala dál. Existuje spousta aktivit, které mi v budoucnu budou připadat možné, třeba budu sama zavřená v tichosti ve svém pokoji... Je z toho docela vidět, že jsem už dlouho v dodávce se sedmi lidmi, že?

Zatím to vypadá, že to zvládáš skvěle... Vraťme se ale od dodávky k hudbě - jako součást přípravy na nové album jsi odjela na Haiti věnovat se africkému bubnování. Jaké to bylo? To bylo užasné. V Oaklandu, v centru města, je umělecké centrum Malonga, kde se hodně věnují hudbě místní africké diaspory. Začala jsem tam chodit na taneční kurzy, kde bubnoval můj budoucí učitel, který je z Haiti. A asi dvanáct z nás, kteří jsme k němu chodili na bubny, tam vzal. Většinou jsem se tedy učila v Oaklandu a na Haiti jsme pak jeli na dva týdny. Zažili jsme několik tradičních rituálů, ze kterých tahle hudba vychází. Nikdy jsem nevěřila, že budu mít šanci něco takového vidět. Po albu Who Kill, které se velmi rychle stalo hodně populární, to vypadalo, že všechno je jen o Pitchforku, hudebních blozích, sledovanosti a o světu indie rockové scény. Na Haiti jsem viděla, jak hudba funguje ve společnosti mimo tenhle hudební průmysl. Proč potřebujeme hudbu v situaci, kdy vůbec nejde o peníze, kdy hudba není byznys, ale spirituální lidská potřeba. Tohle bylo to, co jsem potřebovala najít a našla.

Jako jedna z několika desítek hudebníků, společně se Sonic Youth, Lou Reedem, Laurie Anderson nebo Fugazzi jsi podepsala dokument Occupy Musicians na podporu hnutí Occupy Wallstreet. Co to pro tebe znamenalo? Pro mě to bylo vyjádření souhlasu s tímhle politickým hnutím. Mám pocit, že v určité době začala spousta lidí hnutí Occupy Wallstreet odepisovat a bylo dost kritizováno - pfff ty lidi v tom v parku jsou takoví idealisti, ... Naší prací je hudba a jako hudebníci jsme chtěli ukázat, že tahle země je naše, tenhle svět je náš a dát najevo naši sílu a autoritu. Problém s hnutím Occupy je, že není sjednocené, naopak je velmi rozptýlené a rezonuje po celém světě, nemá vůdčí osobu a ani nějaké filozofické dogma. Je to spíš takový velký tavící kotel. Zároveň si nemyslím, že tohle hnutí je u konce, ale že o něm ještě v budoucnu uslyšíme. Mám za to, že to bude mít dlouhodobé účiny, které jsme ještě ani nepocítili. Takže považovala by ses za politickou aktivistku? Určitě, ale vždycky budu v tomhle ohledu sebekritická. Znám se s těmi pravými aktivisty a oni opravdu jednají, aby vyvolali nějakou změnu. My jako kapela vybíráme peníze pro různé charity, hrajeme benefikčních akcích, ve které věříme. Pro mě není tak důležité říct nahlas svůj názor, ale dát prostor pravdě, informovat lidi o jistých věcech a Tuneyards je cesta, jak to můžu udělat.

Když jsme se na začátku rozhovoru bavily o porodních bolestech nového alba a naopak o tvojí nutnosti udělat první album Bird Brains, zmínila ses, že jsi v té době byla chudá a v depresi. Proč jsi byla chudá a v depresi, jestli to není příliš intimní? Pracovala jsem s loutkami. Bylo mi přes dvacet a bylo pro mě hrozně těžký poznat, co chci nebo co mám dělat, nevím, prostě jsem byla v depresi....Taky jsem byla chudá, protože v loutkářství není moc peněz. Měla jsem tehdy i spoustu dalších zaměstnání... A teď můžu říct, že jsem hudebník a nejsem chudá a pro mě je to jako neuvěřitelný zázrak. Sama víš, jaké je to hrát turné s kapelou po malých klubech. A takhle to vypadalo, nebyly v tom žádné peníze, ale sen, že bych jednou mohla hrát častěji a víc lidí by si mě přišlo poslechnout. Nikdy jsem netušila, že to povede až sem. Ale tehdy, i když jsem byla chudá a v depresi, měla jsem potřebu dělat hudbu.

Jak se cítíš teď, jako žena – hudebnice po třicítce? Neříkáš si někdy, že by bylo lepší být mladší? Mám pocit, že můj život nezačal, dokud mi nebylo třicet. Tehdy jsem konečně byla sama sebou. Vpostatě jsem si řekla AHA – tohle jsem já, nejsem ani tenhle člověk ani tamten, TOHLE sem já. Když mi bylo kolem dvaceti, necítila jsem to tak. Takže jako žena odmítám souhlasit s tím, že věk po třicítce je nějaký problém. Podle mě žádná žena není tak sebejistá a není jí tak dobře ve vlastní kůži ve dvaceti, jako jí je ve třiceti. Možná se mýlím, ale pro mě to platí. Možná až mi bude šedesát, začnu si připadat stará, ale ne ve svých pětatřiceti. Na druhou stranu cítím, že moje tělo nefunguje tak, jak dřív, ale zase ho znám lépe. Když jste ženská performerka, dá to hodně práce vypadat na podiu zdravě a sebevědomě. Ale nemyslím, si že by to měla být první věc, na kterou se soustředíme. Prostě vím, že se znám o hodně líp a všechno je tak pro mě příjemnější. A myslím, že je blbost, abychom všechny vypadaly jako Taylor Swift. Podle mě se ženy s věkem stávají pouze moudřejší.

-12inch_3mm_sleeve |foto: Christopher Stephen Clark

Zola Jesus |foto: Mute Records

A na závěr dva obrázky z recenzovaných desek.