Showcase festival The Visit: Skotská hudba je připravena k expanzi do světa

Skotská hudba už dávno není vedle anglické a irské za Popelku, jenom se o tom pořád málo ví. Měla to vždycky těžší: postrádala podporu kdysi celosvětového šílenství po všem irském a ve Skotsku také nikdy nedošlo k tak vlivné revoluci, jakou svého času představoval anglický folkrock. V éře keltománie zůstávalo Skotsko rovněž na chvostu. Kdo by si v 90. letech nevybavil tradičního skotského dudáka v kiltu!

Zato vyjmenovat několik muzikantů z hrdé Caledonie už dalo – na rozdíl od Irska nebo Bretaně – mnoha posluchačům dost práce, pokud si vůbec na nějaké vzpomněli. Nakonec se váhy spravedlnosti pohnuly: glasgowský festival Celtic Connection získal od roku 1994 na obrovské prestiži, skotští muzikanti pravidelně bodují ve vlivné anketě BBC Folk Awards a bující edinburská klubová scéna láká i britské folkaře. Například Eliza Carthy se sem dokonce na několik let přestěhovala. Dění na skotské hudební scéně se pravidelně věnuje také stanice Vltava, viz například pořady o zpěvačce Belle Hardy nebo skupinách Treacherous Orchestra, Peatbog Faeries a Shooglenifty.

Z pasti keltské zaměnitelnosti Skotové vyklouzávají zúročením starodávných hudebních tradic Highlands, Faerských, Shetlandských a Orkneyských ostrovů, kontakty se zámořskou diasporou a nasáváním vlivů z multikulturní Anglie. Dokážou pracovat s elektronikou, reggae, rockem, jejich zkušenosti sahají až do Afriky nebo Latinské Ameriky a v tomto směru často získávají na Britských ostrovech jasné prvenství.

Otevírací koncert loňského festivalu Celtic Connection byl věnován Martynu Bennettovi, od jehož smrti uplynulo deset let. Dredatý dudák a houslista propojil skotskou tradiční hudbu s elektronikou způsobem, jaký neměl před rokem 2000 obdoby. „Skotská hudba předtím takhle nikdy nezněla. Žádná hudba takhle předtím nezněla,“ napsali tehdy v magazínu MOJO.

Bennett má vliv na skotskou scénu dodnes, o čemž svědčí slova Lisy Whytock: „Skotské skupiny se snaží experimentovat s tradiční hudbou jako Martyn. On je tím, kdo změnil náš hudební horizont. Já ho miluju, i když původně nepocházím z folkové scény. Mým hudebním prostředím býval mainstream a pop. A pak jsem objevila Martyna a můj hudební zájem se naprosto změnil. Kvůli němu se dnes věnuji skotské tradiční hudbě.“

Martyn Bennett |foto: World Fusion Radio

Na showcase The Visit ale dostaly hlavně prostor skupiny vracející se k akustické a folkově formě, nicméně barvotiskový obrázek dudáků a houslistů hrajících taneční tradiční hudbu roztrhaly na cucky. Houslovou skupinu RANT bychom mohli zjednodušeně nazvat komorním folkovým kvartetem. Housle hrají ve skotské hudbě zcela zásadní roli a čtyři dívky na novém albu Reverie vzdávají poctu těm největším hráčům minulosti. Nevšedně a harmonicky náročně kombinují styly z Highlands a Shetland s klasickým přístupem, minimalismem, a jak poznamenal jeden z přítomných, nebojí se přiznat duchovní rozměr Arvo Pärta.

Do téže kategorie intenzivního zážitku patří duo Twelfth Day: harfenici Esther Swift s houslistkou Catrionou Price charakterizuje klasické vzdělání, vlastní tvorba, andělské hlasy, ozvěny minimalismu a hluboký ponor ke kořenům skotských Borders a Orkneyských ostrovů. „Art music 21. století pro fanoušky tradice,“ napsali o dvou mladých dívkách.

Pravým opakem jsou Blazin' Fiddles: rychločarokrásný houslový uragán řízený neuvěřitelnou Jennou Reid a Brucem MacGregorem. Taneční euforii dotýkající se hráčských možností, prokládá šestičlenná skupina vzdušnými skladbami s doprovodem kláves, aby posléze znovu nasadila k expresivní tanečně nakažlivé dupárně. Tajemství dvacetiletého úspěchu Blazin' Fiddles vychází z uvolňující radosti mixovat regionální styly a poslední dobou i s nasazením jedné z nejvyhledávanějších skotských kytaristek Anny Massie.

Na showcase se kolosálně dravá Anny objevila ještě v duu s akordeonistkou a zpěvačkou Mairearad Green a brala do rukou i další nástroj – banjo. Mairearad působila na první pohled jako „holka v koutě“, než se pustila do vtipkování a prsty se jí rozkmitaly po klávesách. Za půl vteřiny měly s Annou všechny v hrsti. Možná ještě za míň.

Anglická folkařka Bella Hardy, která loni vystoupila také na veletrhu Womex, se na showcase neocitla náhodou. Jak nám sama řekla, Edinburgh považuje za svůj druhý domov, protože to tu prý pořádně vře. To samé by se ale dalo říct o Glasgow a přesvědčili jsme se o tom. Organizátoři zahraničním hostům totiž připravili komentovanou procházku po významných hudebních centrech města oblepeného transparenty Glasgow Make People. Změníme-li to na Glasgow Make Music, nebudeme daleko od pravdy.

Jak moc se na tom pak podílí prolínání historické minulosti se žhavou současností pochopíte, když vyjdete ven z Britannia Panopticon Hall, vydáte se k Barrowland Ballroom a projdete se po nedalekém sto metrovém chodníku poskládaném z pásků, uvádějících jména domácích i světových rockových a popových hvězd, která v moderním koncertním sále vystoupila.

Bella Hardy |foto: Oficiální web Belly Hardy

Zatímco ten je spojen s Davidem Bowiem, Santanou, Amy Winehouse, U2, Simple Minds a Franz Ferdinand, návštěvou Britannia Panopticon se ocitnete v naprosto jiné dimenzi: místě, kde třeba vystupoval Stan Laurel, a v přízemí se nacházela zoologická zahrada. Údajně nejstarší hudební sál na světě vznikl v roce 1850, kdy Glasgow patřilo k průmyslovým evropským gigantům.

Čtyřikrát denně ho navštěvovali tisíce dělníků přicházejících si na své při kabaretně koncertních vystoupeních, zahrnujících hudebníky, zpěváky, akrobaty, komiky, freak show a tance spoře oblečených dam; věc na svou dobu skandálně nevídaná. Mezi muzeálními artefakty proto najdete vitrínu s knoflíky. „Komu patřily,“ ptáte se průvodce a ten suše odvětí: „Ulétly z poklopců vzrušených pánů.“

V zachovalém dřevěném obložení a patinou otřískaných balkonech prý nikdy nesídlili červotoči a nehrozilo ani výrazné nebezpečí požáru. Patnáct set namačkaných návštěvníků totiž řešilo absenci toalet po svém, řekněme stylem „kde se dalo“. Podlaha je rovněž dokonale impregnovaná. Do nevytopeného sálu si totiž lidé nosili v kapsách kobylince. Za prvé zahřály studené ruce a za druhé, pokud bylo-li nutné dát najevo nesouhlas s kvalitou vystoupení, dokonale se rozplácly na tvářích umělců.

Britannia Panopticon |foto: Oficiální web Britannia Panopticon

K městu patří také moderní Glasgow Royal Concert, City Halls a další významné kluby, rezidenční galerie a studia, hudební bazary, festival Celtic Connection a samozřejmě významné labely. Dáte si jedno k druhému a vyjde vám z toho kapela Treacherous Orchestra, souběh tradice, divadla, rockové anarchie a post-apokalyptického steampunku. Vpravdě koncertní vrchol showcase a důvod, proč jedenáctičlenný skotsko-irský all-star band otevře letošní festival Colours of Ostrava.

Multikulturní tvarování skotské tradice reprezentovaly na showcase dvě skupiny: v řadách Yorkston Thorne Khan a Simon Thacker's Svara-Kanti najdeme indické hráče na bubínky tabla a strunné sarangi a slyšíme jazzové ozvěny Shakti a súfismu. Prvotní zasnubování s alternativním rockem, elektronikou a experimenty připomněly stále nažhaveného kapely Shooglenifty a Peatbog Faeries.

Nejdravější mládí potom neuvěřitelně našlápnutí The Elephant Sessions, nejlepší skotská koncertní kapela roku 2014 – Instrumentální palba tradice, funky, rocku a reggae. Mandolinista předvádí takové kusy, až se zavrtáte do židle, kytarista by mohl z fleku nastoupit k metalistům a houslista si vyloženě koleduje o rozšlapání nástroje od závidějících kolegů. The Elephant Sessions zřetelně formulují moderní podobu skotské tradiční hudby, která, jak ukázal showcase The Visit, si nadále hýčká taneční adrenalin a vztah k silným melodiím, instinktivně však staví na perspektivách budoucnosti, do níž patří otevřenost světu. Důkazem může být čím dál úspěšnější skupina Breabach.