Niněry a Pygmejové ve stínu vinné révy

Obě akce na sebe časově navazují a není tedy divu, že si vyměňují účinkující. Navíc jsou spřízněné myšlenkově: snahou odlišit se od velkých festivalů, vytvářet neotřelé kombinace, představit mainstreamem opomíjené nástroje. V Náměšti jste se tak mohli setkat hned se třemi špičkovými hráči na niněru, kuriozní skříňku se strunami a klikou. Ta pohání otáčející se bubínek, který u tohoto prastarého, s houslemi spřízněného nástroje supluje roli smyčce. A v Kremži jste mohli vidět niněru ve zcela převratném kontextu - který ale vyžaduje bližší vysvětlení. Švýcarský zpěvák Christian Zehnder je známý tím, že na rozdíl od kýčovitých folkloristických ansámblů bere alpské jódlování smrtelně vážně a přetváří jej v avantgardní disciplinu, kterou lze například propojit se sibiřským hrdelním zpěvem. Na dvoře vinařství, v němž v Kremži probíhají festivalové koncerty, pro změnu vystoupil v dialogu s Pygmeji, což byla fuze motivovaná mezi znalci dobře známým faktem: obyvatelé afrických vnitrozemských pralesů vytvořili podobný styl jódlování jako alpští horalé. Jako doprovod zvolili niněru, na kterou hrál další host z alpských zemí - Matthias Loibner.

Návrat niněry nastartoval Valentin Clastrier z Francie, když roku 1992 vydal průlomové album Heresie, které bylo skutečně kacířským hudebním manifestem. Clastrier propojil nástroj, předtím známý spíš hudebním puristům, s elektronikou, propůjčil mu hendrixovské barvy a ovládal ho hmaty, které by si žádný z jeho předchůdců nedovolil.

Clastrier inspiroval celou muzikantskou generaci - včetně Rakušana Matthiase Loibnera - který, jak už víme, byl v Kremži hostem Pygmejů z úvodního videa. Loibner, coby fanoušek Franka Zappy i znalec klasické hudby vytvořil širokou paletu projektů, od balkánských fuzí až po spojení s klasikou. Jeden z nich - na němž účinkoval spolu s gregoriánským sborem z Vídně, předvedl o půlnoci v náměšťském kostele. Koncert, souběžně pojatý jako minimalistické divadlo, sehrál po nabitém celodenním programu výjimečnou roli: ve zcela bdělém stavu vás posunul do roviny snu, v němž jste si mohli dramatické chvíle končícího dne vytřídit, poskládat a zarámovat závěrečným, nadčasovým a poklidně plynoucím zážitkem.

Oba festivaly - rakouský i moravský - letos souběžně hostily také Ivu Bittovou v jejím společném projektu s americkým černošským bubeníkem Hamidem Drakem. Od první vteřiny bylo jasné, že oba umělci jsou ideálními hudebními partnery s obdobnými prioritami, k nimž patří jak všestrannost, tak umění poslouchat toho druhého. I když Drake hrál s jazzovými velikány jako Don Cherry či Herbie Hancock, vstřebal též reggae či kubánské rytmy. Má za sebou i studium indické hudby - ale protože se nevzdal zvukové pestrosti jazzové rytmiky, přenesl tep bubínků tabla na bicí soupravu. V Náměšti se ke dvojici přidala ještě Clarinet Factory, neopakovatelná sestava spojující čtyři silné osobnosti, z nichž každá přistupuje ke klarinetu odlišnou cestou.

Iva Bittova (Tschechien) & Hamid Drake (USA) |foto: Sascha Osaka

Další pozoruhodnou zpěvačkou a houslistkou, která v Náměšti vystoupila, byla Tuva Syvertsen se skupinou Valkyrien Allstars. Její hlas je vskutku pozoruhodný - na počátku své dráhy se Tuva učila z nahrávek těch nejlepších bluesových zpěvaček: "Nikdy jsem se neučila zpívat ve škole, chtěla jsem být bluesová zpěvačka, fascinovala mě Ma Rainey a Bessie Smith a další ženské hlasy - ale pak jsem zjistila, že kopírovat blues nikam nevede, a hledala jsem vlastní styl. Zjistila jsem že norská lidová hudba vychází z podobných zkušeností jako blues, tedy z pocitu izolace a nenaplněné touhy." Její housle ale nejsou jen tak obyčejný nástroj, pocházejí z norského údolí Hardanger [https://en.wikipedia.org/wiki/Hardanger_fiddle], a mají sadu strun navíc, která tóny krásně přibarvuje. "I když ty housle též koupíte v některých obchodech, nejlepší je zajít za nástrojářem, dát si s ním skleničku jeho domácí kořalky. Není už tolik lidí, kteří ten nástroj vyrábějí, vyžaduje to trpělivost, jako každá rukodělná výroba," vysvětluje Tuva Syvertsen.