Rudolstadt, evropská metropole world music

Rudolstadt leží zhruba dvě hodiny cesty za Chomutovem, hraje se souběžně na několika desítkách podií, od komorní scény místního divadla či kostela až po velké scény na hradním nádvoří či v parku za městem, kde program běží až do ranních hodin. Na rozdíl od Womadu je těžiště nabídky v dosud méně známých skupinách - zde jeden z příkladů: Valkyrien Allstars z Norska. V čele sestavy je zpěvačka a houslistka Tuva Livsdatter, když ji jednou uslyšíte, hned tak na ni nezapomenete.

Počet obyvatel Rudolstadtu nedosahuje ani 30 tisíc - a v době festivalu se zhruba zdvojnásobí. Navzdory tomu si ale akce udržuje lidskou dimenzi. Překvapením letošního ročníku bude bezesporu švýcarská skupina s poněkud komplikovaným názvem Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp.

Ve srovnání s jinými evropskými přehlídkami world music kladou v Rudolstadtu důraz i na hudbu s anglosaskými kořeny, tedy folk, písničkáře i blues. Letos tuto sféru reprezentuje americká zpěvačka Rhiannon Giddens, dobře známá ze sestavy Carolina Chocolate Drops.

Jako bonus přikládáme reportáž z loňského ročníku, původně otištěnou v časopise Rock & Pop.

Rudolstadt 2014

Od arménské mystiky až po trans Festival strategicky umístěný dvě stě kilometrů za Chomutovem je každoročně cílem českých fanoušků. Svým pečlivě vystavěným programem patří do stejné třídy jako mnohem známější Womad.

V dobách konjunktury byl rozpočet Rudolstadtu s Womadem srovnatelný, jeho záběr je ale širší. Hraje se na třiceti podiích, počet kapel letos přesáhl stovku - a to nepočítáme soutěžící a pouliční umělce, kteří (jak se dozvíme) nejsou zcela bez významu. Program nabízí i projekty, vytvořené speciálně pro tuto příležitost: letos to byla například Kim Hae-sook, virtuózka na korejskou citeru gayageum, kterou doprovodili smyčcoví hráči z Weimaru. Festival disponuje jak velkými podii na hradě Heidecksburg či v parku za řekou, kde se hraje do ranních hodin, tak i komorními sály. Hardcoroví fanoušci tiché akustické hudby stojí hodinové fronty na vstup do místního divadla či kostela. Nehraje tu ale žádný komerci poplatný ambient či beztvarý new age. Nejlepším příkladem "introvertní" rudolstadtské nabídky byl arménský Gurdjieff Ensemble, jehož album na elitní mnichovské značce ECM sklidilo slušnou řádku mezinárodních cen. Jeho vedoucí, pianista a skladatel Levon Eskenian se narodil arménským rodičům v Libanonu, na ale podiu nevystupuje - v sestavě dominují lidové nástroje typické pro Kavkaz, jako flétna duduk či citera kanun. Ansámbl navazuje na odkaz řecko-arménského vizionáře George Gurdjieffa (1866-1949), což je přitažlivé, i když zatím málo prozkoumané téma - Gurdjieffovy melodie zpracoval příklad jazzový pianista Keith Jarrett na albu Sacred Hymns.

Podstatně odlišný pohled na hudbu blízkého Východu přinesla Çiğdem Aslan, v Londýně žijící zpěvačka narozená v Istanbulu. Díky svým kořenům představuje vydatné téma pro studium menšin - pochází totiž z kurdské rodiny, která navíc praktikuje alevitskou víru. Ta je spřízněná s islámem - ale na rozdíl od Muslimů nechodí Alevité do mešity, nečtou korán a o to více se věnují poesii a hudbě. V současné době se zpěvačka orientuje na turecké a řecké písně, svoji skupinu sestavila z řeckých a kurdských muzikantů žijících v Londýně. I když v daném žánru existuje silná konkurence především ze strany řeckých zpěvaček, v rudolstadtském programu byla ve svém oboru jediná a právem tedy zazářila.

Polyfonie z africké divočiny

Ústředním tématem letošního ročníku byla Tanzanie, která je na hudebních mapách zatím bílým místem. Skupina Black Warriors, jedna z legend zlatých časů africké hudby ukázala, jak jsou hudební styly celého kontinentu propojené. Na zvonivých kytarách vystavěný zvuk navazoval na konžskou rumbu, což byl první panafrický styl, který ve své době pronikl z Kinshasy až do velkoměst na opačné straně kontinentu. Skupina Ufunuo Muheme naopak odkrývala čistě lokální a naprosto fascinující metodu vícehlasého ženského zpěvu. Tvořilo ji deset žen z vesnice Majaleko, v níž není ani elektřina ani vodovod - a zpěvačky se v Rudolstadtu poprvé ocitly mimo domov. Ještě hlubší sondou do kulturní prehistorie bylo ztvárnění rituálu Mudiyettu v podání jihoindického ansámblu. Sledovat soupeření bubeníků s ohněm a tance v divokých maskách bylo zpočátku poutavé - ale bez znalosti kontextu brzy ztratilo napětí. Ne že by tato stránka světových kultur, založená na pohybu, neměla potenciál - jen je nutno ho správně vyhmátnout, což se naopak skvěle podařilo o dva týdny před Rudolstadtem pražskému festivalu Respekt, kde vystoupil zcela unikátní etiopský cirkus Debre Berhan.

Nejprve nastuduj program

Elegantní stylová nálepka nemusí být tou nejlepší reklamou, zvláště pro diváka, který nestihne předem nastudovat programovou festivalovou příručku čítající 240 stran. Projekt Alpen Klezmer byl pro mnohé jen další fúzí, v tomto případě spojující židovské tance východní Evropy s alpským jódlováním - a tedy podezřelým kalkulem na vkus německého publika. Realita byla naštěstí opačná: v čele projektu stál Lorin Sklamberg, dlouholetý zpěvák Klezmatics, jeho protějškem byla unikátní bavorská zpěvačka a herečka Andrea Pancur. Její předkové přišli do Mnichova ze Slovinska - a z jejího hlasu tedy slyšíte jak židovské, tak i alpské geny. K dalším pilířům sestavy patřili akordeonista Ilya Shneyveys z Rigy a americký pianista Alan Bern. Sklamberg tu plně uplatnil svůj zdrženlivý humor - když Andrea Pancur provokativně nasadila operní rejstřík, zaujal výhružnou pozici boxera, zacpával si uši a nakonec se smotal do klubíčka. Zazněl i mnohokrát provařený velehit Edelweiss z muzikálového trháku Sound of Music. Sklamberg jej omluvně uvedl: "Andrea mi navrhla, že na album dáme i tuhle píseň, tak proč ne? Vždyť ji přece napsali dva židovští mladíci z New Yorku!"

Další lahůdkou byli Alaev Family, hudební klan bucharských Židů z Tadžikistánu, kteří v době Sovětského svazu patřili k úspěšným exportním kapelám, a když se 90 letech usadili v Izraeli, prošli dramatickou změnou. V čele sestavy se prosadila mladší generace, její poslední album produkoval Tamir Muskat z newyorských Balkan Beat Box, a jimi vytvořená rytmická smršť je tou nejlepší trance music, kterou na evropských festivalech najdete. V sestavě mají velké rámové bubny i evropské nástroje, na nočním koncertě se představila nejmladší ratolest rodiny, devítiletá houslistka Amanda.

Souběžně s hlavním programem probíhaly pouliční koncerty v pěší zóně - a nehráli jen amatéři či studenti, od nichž se dramaticky lišil vousatý stařík v klobouku, třímající impozantní nástroj: bulharské housle gadulka, obohacené o rezonanční gongy a další konstrukční detaily, zesilující zvuk nástroje. Hrál s tempem i výdrží mladíka, jeho jméno najdete v hudebních encyklopediích: Stefan Daskalos natáčel a vystupoval s průkopníky německé rockové avantgardy, skupinou Embryo.