Mark Cousins: Můj Příběh filmu má být hlavně osobní a upřímný

Jak vidí Mark Cousins, filmař a filmový publicista, dějiny filmu? Jaký vytváří kánon a co si myslí o inovacích, historii a historiografii kinematografie? Co považuje v rámci seriálu Odysea: Příběh filmu za největší objevy? Kteří filmoví mistři mu tam nejvíc chybí?

Dozvíte se v záznamu rozhovoru s Markem Cousinsem z Čajovny s datem 14. listopadu. Je doplněný také o rozhovor s českým filmovým publicistou Jiřím Flíglem, který k Příběhu filmu přistupuje kriticky.

Odysea: Příběh filmu je po dvojnásobném festivalovém uvedení také od září k vidění v českých kinech.

Část rozhovoru s Markem Cousinsem vám nabízíme taky v přepisu:

Můžete nám nejdřív říct, jaká cesta vedla k vašemu projektu Odysea: Příběh filmu? Co máte za sebou jako filmař a filmový kritik?

Do filmu jsem se zamiloval jako kluk. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl ve filmu pracovat, ale později jsem studoval dějiny umění, dějiny filmu a filozofii na univerzitě. Takže jsem se dostal k jakémusi teoretickému pochopení filmů. A pak jsem začal psát myšlenky a náměty na malé dokumenty a pak na větší dokumenty... Takže jsem se stal filmařem tak, že jsem začal u myšlení o filmu. Někdy lidé studují praktickou filmařinu a její jednotlivé obory, ale já jsem začal u uvažování a psaní o filmu. A pak přišlo na Odyseu: Příběh filmu. Začal jsem ji psát jako třicátník a myslel jsem si, že jsem na takový projekt příliš mladý. Ale pak jsem si pomyslel – proč bys ses do toho nedal? Miluješ film, máš nějaké ponětí o dějinách světovém filmu, vrhni se na to, nebudeš čekat až ti bude sedmdesát, protože bys to taky do sedmdesáti nemusel dotáhnout.

A jaký byl plán? Jak dlouhý měl původně seriál Příběh filmu být? Nejdřív jsme mysleli, že uděláme tři 90minutové dokumenty. Ale dost rychle se ukázalo, že ve třech hodinách a půl nejde odvyprávět historii filmu. Věděl jsem, že Příběh filmu musí být mezinárodní, že musí pokrývat části světa, o kterých se často filmové dějiny nezmiňují, například Afriku. Nebo Írán. A věděl jsem, že musí nutně mluvit o ženách-režisérkách. Hodně filmových dějepisců, kteří jsou jako já nebo vy bílí muži, se dostatečně nezabývá ženskými režisérkami.Takže když jsme věděli, že se v Příběhu filmu chceme podívat na film celé planety, že nechceme opomenout ženy a že tématem budou filmové inovace, stalo se z toho velké vyprávění. Pamatuju si, že jsem volal svému producentovi a citoval jsem mu větu z filmu Čelisti: „Budeme potřebovat větší loď“! :-)

Odysea: Příběh filmu (plakát) |foto: Film Europe

Z Příběhu filmu cítíme váš speciální zájem o asijské kino... Ano. Když se podíváte na to, kde film vznikl, tak to je Francie a Spojené státy. Bylo to s pomocí některých dalších zemí, ale v zásadě film vznikl tam. Atlantický svět vynalezl film, ale pacifický svět ho dotáhl k dokonalosti. První výzkumníci byli Evropané a Američané, ale ti to pak předali Japoncům, Indii, Koreji a dalším. Myslím, že v myšlení tradiční Asie je něco hodně cinematického. V buddhistických idejích o prostoru a o tom, že se vše odehrává jen v přítomném okamžiku, že jediné, co tady ten moment, kdy my spolu mluvíme, je všechno. Přítomný okamžik je všechno, co máme. A film je přesně takové médium, extrémně zakotvené v přítomném čase. Působí, jako kdyby se zobrazované věci odehrávaly právě teď. Myslím, že v Asii vznikly ty nejlepší filmy a že to může mít něco do činění s jejími kulturními tradicemi.

Jak jdou kapitoly seriálu Odysea: Příběh filmu za sebou:

Epizoda 1 Zrod filmu (1900 – 1920)
Epizoda 2 Hollywoodský sen (20. léta 20. st.)
Epizoda 3 Expresionismus, impresionismus a surrealismus: Zlatý věk světové kinematografie (20. léta 20. st.)
Epizoda 4 Příchod zvuku
Epizoda 5 Poválečná kinematografie (40. léta 20. st.)
Epizoda 6 Sex a melodrama (50. léta 20. st.)
Epizoda 7 Evropská nová vlna (60. léta 20. st.)
Epizoda 8 Noví režiséři, nové formy (60. léta 20. stol.)
Epizoda 9 Americká kinematografie 70. let 20. stol.)
Epizoda 10 Filmy měnící svět (70. léta 20. stol.)
Epizoda 11 Příchod multiplexů a střední proud v Asii (70. léta 20. stol.)
Epizoda 12 Boj o moc: protest ve filmu (80. léta 20. stol.)
Epizoda 13 Nové hranice: Světová kinematografie v Africe, Asii, Latinské Americe (90. léta 20. stol.)
Epizoda 14 Nový americký nezávislý film a digitální revoluce (90. léta 20. stol.)
Epizoda 15 Kinematografie dnes a v budoucnosti (začátek 21. stol.)

A můžete nám říct, jak je pro vás důležitý Jasudžiró Ozu? Na mnoha místech Příběhu filmu mluvíte o filmařích jako mistrech. „Master” je jedno z nejčastějších slov seriálu snad hned po slovesu být :-). Ale když zmiňujete Ozua, je v tom ještě něco víc. Jako kdyby to byl mistr mistrů... Hodně filmů, natočených v Americe, Indii nebo Evropě je skvělých a hodně emocionálních. Říkám tomu romantická kinematografie. Filmy jako Jih proti Severu nebo Tomorrow Is Another Day jsou romantické, hrdinové překovávají překážky, mají optimistickou vizi světa... Filmy Jasudžira Ozua jsou úplně unikátní tím, jakou v sobě mají rovnováhu optimismu a pesimismu. Štěstí a smutku. Hořkosti a sladkosti. A rovnovážné jsou i ve svém stylu a formě. Ve většině filmů je kamera ve výšce mé hlavy a sleduje mě, jak k vám mluvím a pak zase ve vaší výšce, když mluvíte vy. Ozu to dělal jinak. Dal kameru níž, skoro až do výšky pasu. Sleduje vás ve výšce poloviny těla, podobně jako se Leonardo Da Vinci díval na polovinu těla. Je v tom cítit balanc, emoční i stylistickou rovnováhu. Rovnováhu prostoru. Myslím, že jeho filmy jsou unikátní tím, jak jsou vyvážené. Nejvyváženější. V tomto smyslu klasické. A proto Ozua miluju. Čím déle žijete, tím déle si uvědomujete, že život je hořký i sladký. Veselý a smutný. Vrcholek hory a údolí slz. Tohle všechno najednou. A Ozu to ve svých filmech má, tu neuvěřitelnou moudrost.

(...) Poslouchám vás teď při rozhovoru a cítím tu energii, se kterou mluvíte o filmu. Takže pro Příběh filmu asi nebyla v úvaze žádná jiná možnost, než že komentář seriálu budete číst vy osobně, i když vůbec nemáte školený hlas. Nebo jste přemýšlel o tom, že najmete nějakého slavného herce? Když jsme začínali, mysleli jsme si, že najmeme někoho slavného. Přátelím se Seanem Connerym, který žije ve Skotsku jako já. Takže jsme si říkali, že to možná bude Sean Connery. Nebo možná Maggie Cheung by mohla číst komentář v čínštině. Ale pak jsme si uvědomili, že hned na začátku tvrdíme, že Příběh filmu nebude stát na celebritách a showbyznysu. A taky, když byste poslouchali Seana Conneryho, jak mluví o africkém filmu 70. let a chytne vás podezření, že o tom tématu nic neví, bude to najednou znít hodně neautenticky. Nemám rád ty dokumenty, které vznikají ve Státech, kde komentář dělá Michael Douglas nebo někdo takový. Víte, že prostě přišel na půl dne, dal si kafe a pak přečetl něco, co mu dali k přečtení. Chtěl jsem to mít osobnější a poctivější. nejsem velký herec jako ti lidí, ale aspoň to je osobní a upřímné.

Kteří filmoví mistři se do Odysey: Příběhu filmu nevešli a byli vystřiženi? U kterých z nich vás to mrzí? Hodně lidí jsem vystříhal. Původní plán byl 19 hodin a ve finále to má jen 15 hodin. Říkám jen 15,5 hodiny... Nevešel se Preston Sturgess, nevešel se Sam Fuller, je tam hrozně málo českých režisérů. Zeman tam není, Trnka tam samozřejmě je, Věra Chytilová tam nemohla chybět, pro mě patří mezi největší. Je toho hodně. Pocházím z Irska, ale nejsou tam žádní irští filmaři. Spousta věcí, které se nevešly, mě bolí. V závěrečných titulcích děkuju dlouhé řadě lidí, kteří na filmu pomáhali. A pak jsem tam chtěl dát omluvu všem tvůrcům, kteří se do seriálu nevešli, ale bylo by jich asi tak 500, takže to nešlo...

Lars Von Trier v Příběhu filmu |foto: Film Europe

Jmenovat slavné režiséry a herce, ze kterých vytváříte svůj kánon, to by byl dlouhý list. Zajímalo by mě, koho považujete v rámci Příběhu filmu za svůj největší objev? Pro mě samotného to asi bude čínská herečka Ruan Lingyu. Jaké další takové byste vy sám jmenoval?Ano, myslím, že mezi ty nejzaprášenější a nejvíc opomíjené části filmové historie, která si ale zaslouží zapamatovat, patří čínské kino ve 30. letech 20. století, šanghajské filmy včetně těch s Ruan Lingyu. To je důležitá etapa.Ale co mě zvlášť štvě je, že když přijde na 70. léta, tak všichni filmoví fanoušci mluví o Coppolovi a Scorsesem a dalsích, ale i spousta opravdových fajnšmekrů neviděla senegalské filmy z tohoto období, které natočil Djibril Diop Mambéty. Není to moc známé jméno. Lidi ani nevědí, jak správně vyslovit jeho jméno Mambéty. Není známý, ale je to stejně zásadní jméno jako Scorsese. Ten samotný to uznal, když se zasadil se svou World Cinema Foundation o restaurování Mambétyho filmu Touki Bouki. Tohle je obrovská díra v našich znalostech. A takových je víc. Brazilské kino 30. let. Íránské kino šedesátých let. Lidi znají íránské filmy z devadesátých let, ale ze šedesátých toho opravdu moc neznáme. Objevil jsem si hodně věcí při natáčení. Co se týče šedesátých let, tak lidé mluví o Jeanu-Lucu Godardovi, Fellinim, Bergmannovi a Antonionim nebo skvělé české nové vlně. Ale Japonec Imamura se na ten seznam nedostal, i když točil neuvěřitelně odvážné filmy. kánon je vždycky tak trochu hluchý. Má prsty nacpané do svých vlastních uší a některé věci neslyší. Je potřeba ho podminovat otázkami. A co Imamura? A co Ruan Lingyu? A co Mambéty? A tak dál...