Mezi Kubou a Švýcarskem: Zpěvačka a houslistka Yilian Cañizares

Její hudební tvorba je výsledkem mnoha kulturních vlivů – už jako dítě se velice rychle seznámila s afrokubánskými rytmy, časem jako houslistka pronikla do světa evropské klasické hudby, zároveň ale vždy zůstala otevřená i jiným žánrům, zejména jazzu, swingu a hip hopu.

Vyrůstala v havanské čtvrti Vedado a mezi její první hudební vzpomínky patří písně jejího dědečka, který hrával na kytaru. „Každý víkend jsem chodila na koncerty klasické hudby, jazzu nebo salsy,“ vzpomíná Cañizares.

V sedmi letech byla přijata na hudební akademii Manuela Saumella, kde studovala hru na klavír a na housle. Čtyřikrát zvítězila v celostátní houslové soutěži a ve čtrnácti letech odešla studovat do Venezuely.

Tam se setkala s učitelem švýcarského původu, který ji přiměl k tomu, aby se přihlásila ke studiu na konzervatoři ve švýcarském Lausanne. Toto rozhodnutí jí zcela změnilo život: v roce 2000 se přestěhovala do Švýcarska a během šesti let se stala vyhledávanou hráčkou v symfonických orchestrech.

Yilian Cañizares |foto: Franck Socha

Pouze klasická hudba ji ale postupně přestala stačit – ovlivněná houslistou Stéphanem Grapellim se chtěla rozvíjet také v jazzu a kombinovat jej s hudebními tradicemi rodné Kuby. Založila si tedy kvarteto Ochumare nazvané podle jorubské bohyně a jeho členy se stali německý pianista Daniel Stawinski, venezuelský basista David Brito a švýcarský bubeník Cyril Regamey. Pozornost na sebe upoutali v roce 2008, kdy zvítězili v soutěži na festivalu v Montreux.

Yilian Cañizares zpívá nejčastěji v jazyce jorubů a svá virtuózní houslová sóla doprovází zpěvem. Své zatím poslední album Invocación natočila ve Švédsku nedaleko Göteborgu a věnovala jej svým nejbližším – rodičům, prarodičům a manželovi. Je autorkou většiny skladeb, výjimkou je šanson Non je ne regrette rien, kterým chtěla vzdát hold zpěvačce Edith Piaf. Podívejte se na video z natáčení alba: