Molière: Tartuffe. Nesmrtelná komedie o drzém pokrytci s Jiřím Lábusem v hlavní roli
Molièrova hra Tartuffe vstoupila do dějin divadla nejen jako vtipná komedie, ale i jako příklad díla, o jehož uvedení musel jeho tvůrce svádět zápas s mocnými ideologickými protivníky. Uvádíme u příležitosti 75. výročí narození Jiřího Lábuse.
Komedie charakterů a mravů Tartuffe patří nejen v Molièrově díle, ale i v odkazu evropské dramatiky k nesporným vrcholům. Už když ji Molière v roce 1664 psal a poté poprvé předvedl 12. května 1664 na zámku Versailles před králem Ludvíkem XIV. a dvorskou společností, prokázal tím notnou míru osobní i společenské odvahy. Zesměšnil v ní typ pokryteckého svatouška, jímž se tehdejší společnost hemžila.
Reakce potrefených byla okamžitá. Přestože Tartuffe měl veliký úspěch a pochválil ho i sám král, den po premiéře byl zakázán. Kým jiným, než týmž králem, který tím ustoupil tlaku ze strany své matky Anny Rakouské, prezidenta parlamentu a Společnosti nejsvětější svátosti, obávané organizace náboženských fanatiků, která pod záminkou ochrany víry kontrolovala společenský i soukromý život.
V první nedochované verzi komedie byl Tartuffe knězem, což vlivné církevní kruhy pobuřovalo. A nejen to. Věřící osoby byly podle největších kritiků zobrazeny jako směšní hlupáci. A tak Molièra rovnou obvinili z ateismu. Takové nařčení mohlo v té době vést až na popraviště.
Molière se však nevzdal. Dosáhl alespoň toho, že mohl Tartuffa v červenci 1664 ve Fontainebleau číst před samotným papežským legátem Chigim. Přestože na hře legát neshledal nic ateistického, král zákaz provozování nezrušil. Tartuffe se alespoň čte v soukromých salonech a Molière napíše do podzimu jeho druhou verzi. V ní oslabil kritičnost některých výstupů, přejmenoval hlavní postavu, která již není knězem, na Panulpha, a posléze dal hře i nový název – Podvodník.
I přes tyto vstřícné kroky a zřetelnou přízeň krále, jenž vzal jeho hereckou společnost pod svou ochranu a Molièrovi udělil důchod, si na další uvedení Tartuffa musel počkat tři roky, až do 5. srpna 1667. Hned druhý den předseda Pařížského parlamentu hru zakázal. Molière se to opět pokouší zvrátit, jde za předsedou parlamentu, píše králi. Bezvýsledně.
Teprve ve chvíli, kdy Společnost nejsvětější svátosti ztrácí podporu Vatikánu a faktickou moc, může Tartuffe znovu na jeviště. Tentokrát jde již o třetí verzi, jedinou dodnes dochovanou. Premiéru měla 5. února 1669, úspěch byl obrovský, žádné protesty již nenásledovaly a Tartuffe dosáhl ve své době nevídaných sedmasedmdesáti repríz.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
Ivan Jelínek: Velikonoční mystérium. Ke 100. nedožitým narozeninám Jiřího Adamíry jako Piláta
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
Nejnovější hry a četba
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.