Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák. Slavná dramatická báchorka o cestě za štěstím a zpět

Švanda se záhy stane slavný. Ale se slávou přichází i nejrůznější pokušení a nebezpečí. A velký svět umí být vůči českému hrdinovi zlý. Ale že vše díky mateřské i milenecké lásce nakonec dobře dopadne je nasnadě.

V roce 1846 se prozaik, překladatel, publicista, básník, herec, divadelní a literární podnikatel a dramatik stal tzv. Theaterdichterem českého divadla v Praze. To kromě volby repertoáru a mnoha dalších povinností znamenalo, že sám ročně dodá dvě své hry původní a šest překladů.

Hned následující rok napsal Tyl pro Stavovské divadlo kusy tři. Každý z nich byl zároveň výrazným a úspěšným zástupcem jednoho ze tří směrů, jimiž se Tylova dramatická tvorba ubírala. Hru ze současnosti zastupovala hra Paličova dcera (prem. 2. února 1847).  Historické drama – Kutnohorští havíři – mělo mít premiéru v dubnu, ale ta se kvůli cenzurnímu zákazu uskutečnila až o rok později. A konečně 21. listopadu uvedl Tyl hru v žánru, který byl za romantismu mimořádně oblíbený – jevištní báchorku. Na české jeviště vstoupil Strakonický dudák.

Hru předcházela velká očekávání a inscenace je splnila. „Ačkoli jest velmi těžko vyhověti v českém divadle zároveň parteru i horním krajinám, přece se to panu Tylovi v tomto kuse dobře podařilo a nikdo neopustil divadlo nespokojen,“ napsal Karel Havlíček. A to rozhodně nebyl Tylův fanoušek.

Tyl se nechal inspirovat jihočeskou pověstí o dudákovi, který hrál pod šibenicí. Tu před ním zpracoval už Hněvkovský a Jakub Malý. V roce 1825 vyšel Sborník národních písní a na obalu byl nakreslen dudák jako nejvýraznější symbol české lidové kultury. Česká povaha, český osud se staly výraznými tématy této hry.

Ta se následně zařadila do toho nejužšího národního dramatického kánonu a dodnes se vrací na česká jeviště. Kolem stého výročí Tylova úmrtí ji například nastudovalo sedm divadel po celé republice. Tuto vlnu zájmu završila slavná inscenace Otomara Krejči s Luďkem Munzarem v titulní roli v Národním divadle v roce 1958.

Počítáme-li i volnou „muzikálovou“ adaptaci z roku 1974 pod názvem Hvězda padá vzhůru, tak byla hra celkem třikrát zfilmována. Poprvé v roce 1937 a podruhé rok před naší rozhlasovou inscenací – v roce 1955. Tato, předloze vcelku věrná verze režiséra Karla Steklého, se těšila velkému diváckému zájmu.

Film přilákal do kin neuvěřitelných pět milionů diváků, což bylo dvakrát tolik než jistě úspěšná komedie Anděl na horách. Zmíněné adaptaci Václava Nývlta, Ladislava Rychmana a Jiřího Štaidla ze sedmdesátých let k popularitě nepomohla ani výrazná propagace a účast Karla Gotta v hlavní roli.