Imre Kertész: Tři roky po pádu zdi... Črtu maďarského nobelisty čte Rudolf Pellar

Imre Kertész (9. 11. 1929, Budapešť – 31. 3. 2016, Budapešť) v letech 1944–45 jen zázrakem přežil rok v nacistických koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po návratu domů dokončil střední školu a po maturitě nastoupil v redakci deníku jako novinář. Odtud ho v roce 1950 jako politicky nevhodnou osobu vyhodili. Následovala základní vojenská služba a pak už trvale svobodné povolání. Živil se psaním nenáročných zábavných divadelních her, později i překládáním z němčiny. Po celou dobu ale psal své romány, novely, eseje.

Čtěte také

Aleš Šteger: Berlín

Jeho první román Člověk bez osudu vyšel po několikaletých peripetiích poprvé až roku 1975. Dále vydal: dvě novely ve svazku Hledač stop (1977), romány Fiasko (1988) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990), sbírku povídek Anglický prapor (1991), črty a poznámky třiceti let (1961–1991) ve sbírce Deník galejníka (1992), svazek tří studií Holocaust jako kultura (1993), a sbírku sebereflexí z let 1991–95 Někdo jiný, s podtitulem „kronika proměn“ (1997), román Likvidace (2003). V roce 2006 vyšla v Maďarsku kniha rozhovorů s Imre Kertészem nazvaná Akta K., osvětlující stěžejní období jeho života a některé důležité ideje jeho díla.

Kertész získal několik literárních cen a poct, v roce 1992 byl odměněn Cenou George Sorose za dosavadní životní dílo. Jeho knihy vycházejí v řadě zemí v němčině, angličtině, švédštině, dánštině, italštině, francouzštině, norštině, španělštině, vlámštině, hebrejštině, turečtině i v češtině. V roce 2002 obdržel Nobelovu cenou za literaturu.