ARTHUR SCHNITZLER: Mrtvý Gabriel

"Arthur Schnitzler je klasik. Neznám žádného jiného žijícího německy píšícího spisovatele, o kterém by se to dalo tvrdit se stejnou jistotou... Žádný jiný si nezaslouží označení mistr jako on." Těmito slovy kdysi německý dramatik Frank Wedekind (1864-1918) ocenil umění svého rakouského současníka, dramatika a prozaika Arthura Schnitzlera (1862-1931). Schnitzler patřil k tzv. "vídeňské moderně" (Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg, Hermann Bahr).

Logo|foto:Český rozhlas

Ústředním tématem jeho tvorby jsou láska a smrt (už jeho prvotina z roku 1892 nesla název Umírání). Schnitzlerovo povolání lékaře úzce souviselo s jeho tvorbou, která vycházela z materiálu nashromážděných zážitků, ze znalosti lidské psychologie a ze společenských souvislostí přelomu 19. a 20. století. Spisovatel se intenzívně zabýval neurologickými a psychiatrickými problémy, zapisoval si sny a ovládal metody jejich analýzy. Nezávisle na Freudovi dospěl k některým poznatkům blízkým psychoanalýze. Jednou se sám vyjádřil: "moje díla jsou samé diagnózy."

Spojení lásky a smrti - jako dvou dotýkajících se pólů křivky života - se pak vrací v jeho próze až do konce - jako hlavní téma je např. přítomno v povídce Mrtvý Gabriel z roku 1908 a jako průvodní téma většiny ostatních děl. Pro Schnitzlera je typické, že nesleduje pouze metafyzický obsah tohoto spojení (otázka hranic bytí a nebytí), ani je nemýtizuje ve smyslu módní "erotiky smrti", nýbrž že je řeší v rámci reálně - byť netradičně - chápané psychologie. Netradiční je jeho přístup v tom, že sestupuje do extrémních situací, v nichž se odhalují skryté pohnutky lidského jednání - ty, které jsou v normální situaci překryty cenzurou intelektu či společenské konvence. Díky tomu se dopracovává nebývalé věrohodnosti a objevnosti, která jde "za" morální a metafyzická klišé.

Z vlastního překladu připravil a režii má Vladimír Tomeš. Účinkují Jan Novotný, Eva Horká, Simona Stašová a Jan Přeučil.