Velký mrtvý – Schůzky s literaturou věnované Kamilu Bednářovi

„Zjevuje se mi celý život ve snu/ můj otec – plný hněvu,/ jako by mrtvý soptil záští – / k čemu?“ To je jedna z básní s motivem zemřelého otce, kterou Kamil Bednář (1912-1972) publikoval rok před svou smrtí ve sbírce Andělům a růžím. Název pořadu z cyklu Schůzky s literaturou však odkazuje k básnickému cyklu Velký mrtvý z roku 1940, kterým se autor rovněž vyrovnával se smrtí svého otce.

Básníkův syn Jiří Bednář (nar. 1941) vysvětluje: „Táta byl z prostředí významného advokáta. Dr. Emilián Bednář byl dokonce ministerský rada, což je něco ve smyslu náměstka ministra. Ten jeho otec měl o něj strach, protože on byl svým způsobem opilec, který psal básně a nechtěl jít na práva, kam ho nutili. Vypadal jako bezprizorní člověk, než se dostal tam, kam se dostal, a stal se už jako pětadvacetiletý obrovským básníkem a vůdcem předválečné generace.“

Synové básníka Jiří a Ivan (nar. 1945) mají kolem sedmdesátky, jejich profesemi se stala scenáristika, dramaturgie, režie, herectví. Z jejich vyprávění je znát, že se svým otcem a jeho smrtí se i oni vyrovnávají ještě dnes, přestože už dosáhli o řadu let vyššího věku, než jakého se dožil Kamil Bednář. Ten zemřel náhle měsíc před svými šedesátinami na zahradě v Mělníku, kde se svou druhou manželkou Emilií v letním období bydlel v maringotce. Zahradu dostal k padesátinám v roce 1962. „Nebýt Emily, nebyla by zahrada, ale možná, že bych nebyl ani já,“ píše v knize Zahrada přítelkyně, vydané posmrtně v roce 1976. „Začínat novou životní epochu v padesáti se může někomu zdát troufalé a zbytečné. Ale což víme například, kde je střed našeho životního běhu?“ Nevěděl. A nevěděl to, ani když si dva dny před smrtí poznamenal poslední deníkový zápis: „Odzvonil jsi. Čemu jsi odzvonil?“

Tvorba Kamila Bednáře, generačního vrstevníka a přítele Jiřího Ortena, Josefa Kainara a dalších, shromážděných kolem Františka Halase, obsahuje množství básnických sbírek, próz i dramatických textů – pro dospělé i pro děti. Obrodu mu přinesly překlady tvorby amerického básníka Robinsona Jefferse, vydané knižně v první polovině 60. let. S důvody, které ho k Jeffersovi přivedly, se svěřuje v knize Přátelství přes oceán: „A byl tu také mrtvý otec, prázdné místo po něm, po dvaceti letech pořád ještě ve mně prázdné, a najednou jakoby zaplněné Básníkem.“ Syn Ivan připouští, že mělnická maringotka v zahradě představovala pro otce podobné místo poustevnické klauzury jako pro Jefferse jeho věž na útesu nad mořem, postavená z kamenů vlastníma rukama.

Zveme vás k poslechu pořadu ke 100. výročí narození a 40. výročí úmrtíbásníka, který už v roce 1940 svým Slovem k mladým formuloval program zachycení „nahého člověka“ v umění. Zanechal mnoho uměleckých i publicistických textů – přičemž část rukopisů i korespondence z let 1937-49 údajně zničil. Zůstalo dost na spousty otázek a hledání odpovědí... Připravila Alena Blažejovská, režie pořadu se ujal Radim Nejedlý v brněnském studiu Českého rozhlasu.