Nedělní jazzové lelkování: Politika a jazz

Jazzové hvězdy berou pozvání do Bílého domu nebo na pražský Hrad pragmaticky, neboť vědí, že „kšeft“ je přece svatá povinnost a pobyt v palácích na jejich svobodě nic nemění. Sice také sledují geopolitické a vnitropolitické události, ale zdroj umělecké inspirace v nich nacházejí jen výjimečně a servilní hudební poklony se v jazzové tvorbě téměř nevyskytují.

Zato odposlechová aféra Watergate zaujala kontrabasistu Percyho Heathe natolik, že napsal skladbu The Watergate Blues. Ani po velmi důkladném pátrání nenarazíme na mnoho jazzových opusů věnovaných politickým „celebritám“. Mladé horké hlavy mohou na chvíli okouzlit revoluční idoly typu Che Guevary, ale i levicový radikál Charlie Haden se časem zklidnil a změnil svůj žebříček životních hodnot. Výjimkou jsou zvláště významné osobnosti, jako byl John Fitzgerald Kennedy, jehož památku uctil Oliver Nelson suitou The Kennedy Dream, ze které v nedělním podvečeru zazní dvě části. Jihoafrický pianista a skladatel Abdulah Ibrahim zase vytvořil portrét svého slavného krajana Nelsona Mandely a na albu bubeníka Matta Wilsona najdeme snímek s názvem Barack Obama. Úctu ke královskému majestátu Alžběty II. vyjádřili Thad Jones a Count Basie ve skladbě H.R.H (Her Royal Highness – Její královské Veličenstvo).

Dívky všech jmen a národností nebo sportovci jako Jack Johnson či Jackie Robinson se naopak v jazzových skladbách objevují dost často. Jazzové pohledy na politiku a politiky jsou vzácné, ale určitě nejsou nezajímavé.