Antoine de Saint-Exupéry: Co je třeba říci lidem?

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská podstata.

Slova, jimiž začíná zamyšlení francouzského spisovatele jsou bezútěšná, vyvolaná pozorovanou povrchností světa, jemuž se vytrácí cit, empatie i duše.

Východisko?

Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl určitě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra úpadku je zřejmá.

Nejde o hledání návodu, to, k čemu dochází sám autor je nutnost upozorňovat na nebezpečí vzniklé ztrátou základních hodnot.