Listy z vyhnanství Egona Hostovského. Nucený odchod do exilu, ztráta domova i vlastní identity

Zpráva o okupaci Československa v roce 1939 zastihla spisovatele a novináře Egona Hostovského na jeho přednáškovém turné po Beneluxu. Rozhodl se pro emigraci a přes Paříž a Lisabon odešel do USA. Domů se vrátil až v roce 1946. Nedlouho poté, po nástupu komunistů k moci, ale musel nedobrovolně zvolit odchod do exilu podruhé, tentokrát už natrvalo.

Prózy z knihy Listy z vyhnanství jsou datované od podzimu 1939 do jara 1940. Sugestivnost příběhů podtrhuje autorem zvolená ich forma a stylizace próz jako dopisů fiktivnímu drahému příteli. Knižně vyšly Listy z vyhnanství poprvé v Chicagu v roce 1941, v Československu pak až po válce v roce 1946.

Záhadný posel

V komunitě exulantů, kteří uprchli před válkou, se náhle zjevuje postava podivuhodného a tajemného muže, Georga Rindta. Nikdo netuší, zda je to blázen, podvodník a hochštapler, nebo posel dobrých zpráv.

Elisa

Jedná se o lehce bizarní příběh československého emigranta Rudolfa Grubera, bývalého zaměstnance archivu ministerstva vnitra. Hostovský ho charakterizuje jako jednoho z těch šťastných (nebo nešťastných) stvoření, jimž se věší na paty podivuhodné příběhy a případy.

A jedním z nich je i příběh, který Gruber prožívá v rodině svého příznivce profesora Backera, do jehož rodiny byl v exilu přijat s otevřenou náručí.

Přízraky

Čtvrtý list z vyhnanství je psaný v roce 1939. V putyce U Ervína, kde se scházejí emigranti, se setkávají dva muži. Oba trápí nedostatek zpráv o situaci doma. Vzpomínají na Prahu, jak si ji pamatují, a přemýšlí nad její válečnou proměnou ve „zkamenělou princeznu“, v jejíž žilách kolují červi a housenky, kteří symbolizují nacisty krmící se strachem obyčejných lidí.

Pochmurná kontemplace na téma odtrženosti od domova zaznamenává stav těžce zkoušeného člověka, který ve své beznaději osciluje na pomezí snu a paranoi.

Závrať

Mozaiku exulantských osudů z počátku války obsahuje šestý list „drahému příteli“ z 28. března 1940. Své příběhy vyprávějí Španěl Jeronimo zajatý před koncem občanské války a mladík ukrývající se spolu s dalšími před Němci na zámečku jakéhosi italského šlechtice u Prahy.

V čekárně u lékaře se autor dopisu dává do řeči se starým Polákem, jehož vnuk padl hned první den války. A svůj příběh mu svěřuje i vídeňský básník, který se cítí být spoluvinen za současný pád Evropy. „Trpíme závratí, drahý příteli, myslím, že byste to hned poznal na našich očích, jež viděly v krátké době zhroutit se příliš mnoho dosavadních jistot.“