Niels-Henning Orsted Pedersen 1/3
Když dánský kontrabasista Niels-Henning Orsted Pedersen (1946-2005) měl poprvé hrát v Carnegie Hall, řekli mu, že to bude nejdůležitější vystoupení jeho kariéry.
Začal uvažovat, pokud je tohle nejdůležitější, musí být jiné méně důležité. Podle jeho přesvědčení, to byla hloupost, protože každé vystoupení je stejně důležité.
Vyrostl na venkově, na střední škole hrál v kapele na kontrabas. První nástroj, který vlastnil, měl jedinou přednost. Byl natolik pevný, že při cestě vlakem do Kodaně na něm mohl sedět v uličce. Pro další kontrabas si došel do Vingardenu, to byla svého času jazzová Mekka Kodaně.
Brzy nato dostal lano od Benta Axela, vedoucího Jazzkvintetu 59. Přijal to, ale později přiznal, že v té době ještě neuměl hrát. Bylo mu třináct! Chodil do prvního ročníku střední školy na Kochs Road. Rodiče mu povolili hrát nanejvýš třikrát týdně. Po vystoupení musel strávit noc v hotelu Savoy v ulici Vesterbro a odtamtud jít přímo do školy.
Od jednašedesátého se připojil k rytmice jazzklubu Montmartre. S touto skupinou pak doprovázel všechny mezinárodní jazzové sólisty, kteří navštívili Kodaň. Byli to velikáni, jako: Bud Powell, Thad Jones, Sonny Rollins, Albert Ayler, Dexter Gordon nebo Bill Evans.
(Text byl vyňat z dánského TV dokumentu „30 Years with Double Bass“, který uvedla ČT2)
Niels-Henning Ørsted Pedersen jako člen tria Billa Evanse:Nejposlouchanější
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění. Poslechněte si oceněnou audioknihu roku
-
Náramný pohřeb a O zkroceném poručíkovi. Povídky dánského spisovatele a námořníka Jørna Riela
-
Josef H. A. Gallaš: Mé žalosti a mé bolesti. „Truchlivá autobiografie“ nešťastného autorova života
-
Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza. Poslechněte si četbu z Knihy roku Magnesia Litera
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.