Johann Wolfgang Goethe: Italská cesta

V roce 1786, když se léčil v Karlových Varech, odjel odtud tajně (!) do Itálie a pobyl tam půldruhého roku. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Všechny své tehdejší osudy a pocity vylíčil o něco později v obsáhlém autobiografickém díle Italská cesta, jež není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze „severu“ povzbuzující vzpruhou.

Umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, jakož i města a krajiny, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již často nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.

Goethova první italská cesta zpracovaná literárně v Italienische Reise (1816-1817) má značný význam pro jeho další umělecký vývoj: místo bouřliváctví hnutí Sturm und Drang hledá autor nový esteticko-etický ideál – harmonického člověka, v němž je podle antického vzoru vyvážena duševní a fyzická stránka. Po návratu z Itálie r. 1788 se Goethe uvolňuje z veřejných funkcí (s výjimkou školství a kultury), aby se mohl cele věnovat literární práci. Návštěva Itálie splnila svůj obrodný, životadárný účel.