Co všechno je jazz: Baroko a středověk v jazzu

Trio německého pianisty Rainera Tempela se švýcarkými bratry Andreasem a Matthiasem Tschoppem si vybralo poněkud zvláštní zvuk sólového klavíru a dvou dechových nástrojů téměř basového rejstříku: trombónu a barytonsaxofonu. V tomto obsazení vytváří vlastní skladby, vycházející z techniky kontrapunktu většinou pojmenované prostě jako kánon nebo fuga.

Mírné koketování s kontrapunktem se občas objevovalo v jejich jazzu už dříve. Neustálý pohyb v neměnném tempu sbližuje Johanna Sebastiana Bacha a jeho generaci s některými znaky jazzového muzicírování. Pochopitelně, že Tempelovo trio pracuje především improvizačním způsobem a nemůže dodržovat přísná pravidla kontrapunktu. Ale konfrontace jejich zvuku s naší vlastní evropskou tradicí může být zajímavá i provokující.Uslyšíme od nich jejich verzi skladby Concorde Johna Lewise, který v 50. letech nabízel podobné řešení s Modern Jazz Quartetem, a pak jednu téměř kontrapunktickou skladbu z vlastní dílny: Kleiner Kanon.

Jiným způsobem si s evropskou tradicí pohrával Jiří Stivín. Pokoušel se vcítit do její atmosféry a zvuku. Zahajoval tak své osobité improvizace, které pokračovaly v téže atmosféře, jíž samozřejmě rozvíjel volnější improvizační cestou. Z jeho alba Cesta do hlubin hudební minulosti z roku 2002 nám tento přístup připomenou dvě nahrávky, jejichž původní témata prý pocházejí z 12. a 13, století: Cestu s růží a Cestu ke kořenům. Stivínova nahrávka je z roku 2002.

A do třetice něco docela jiného. Anglické kvarteto Hilliard Enseble je mistrným interpretem evropské vokální hudby z doby od 13. do 15. století. Norský tenorsaxofonista Jan Garbarek přidal k jeho čtyřem hlasům svůj pátý, zcela improvizovaný. Pro nás může být zvlášť zajímavé, že pro své album z roku 1993 si Hilliard Quartet vybral i tři české anonymy. Poslechneme si z nich klasickou část mše Credo a uslyšíme, jak zní středověká čtyřhlasá liturgická hudba s přidaným pátým hlasem dnešního jazzu.