Noční nebe je grandiózní prostota. Pozorování vesmíru spouští kaskády imaginace, říká Palo Fabuš

První host, Palo Fabuš, se zabývá filozofií techniky a působí jako odborný asistent v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Druhým hostem je Nikola Ivanov – intermediální umělec, který se zabývá biopolitikou spánku, kolonizací noci i spánkovými poruchami. Prožívání noci rozkrývá ze sociální, kulturní a politické perspektivy. Třetí host, Filip Hecl, stojí spolu s Tomášem Koskem a Eliškou Novákovou, za vznikem studentského dokumentárního filmu Hledání ztracené tmy, který měl premiéru na konci roku 2019.

Zajímají mě technologie, díky kterým o tom, co na obloze vidíme – případně nevidíme, víme víc.
Palo Fabuš

Noční obloha | M42|foto:Tomáš Kosek

Palo Fabuš podotýká, že už dobrých čtyři sta let nemáme k dispozici něco, co bychom nazvali přirozeným pohledem na noční nebe. „Začátek příběhu, kdy se člověk stává někým novým, právě díky tomu že se dívá do vesmíru – do té nezměrné dálky, je u astronoma Galileo Galilei,“ říká Fabuš s tím, že mysl dnešního člověka je už smíchaná s planetární infrastrukturou. „Podstata člověka je v jeho potenciálu, v tom, co se sebou dokáže udělat. Pokud si nezničíme naši planetu, tak nás čeká exploze kreativity, kde výtvorem bude člověk sám,“ rozvádí Palo Fabuš svou představu o tom, jak se pochopení nás samotných prolíná s technologickým vývojem a pojetím vesmíru. „Mám rád vizi, která říká, že člověk díky tomu, co se sebou udělá a jak se bude rozvíjet, bude tím prvním mimozemšťanem, kterého ve vesmíru potká,“ otevírá Fabuš možné scénáře budoucnosti, které můžeme tušit při pohledu na noční oblohu.

Během epidemie se znovu odhaluje síla biopolitiky.
Nikola Ivanov

Noční obloha | Plakát Hledání ztracené tmy|foto:Tomáš Kosek

„Epidemie odhalila způsoby mocenského ovládání elementárních biologických faktorů, které většinou zůstávají v době míru a klidu skryté,“ komentuje aktuální situaci Nikola Ivanov. Ivanov se během rozhovoru o biopolitice a kolonizaci noci ohlíží i do minulosti. Začátek kolonizace noci umisťuje na přelom 18. a 19. století, kdy bují revoluční technologické inovace a západní společnosti procházejí industrializací. V této době se noc, jakožto neproniknutelný temný prostor, stává extenzí denního času. „Což pokračuje do něčeho, co dnes nazýváme společností 24/7 fungující v non-stop módu, kdy jsme se už nějakým způsobem smířili s požadavkem neustálé flexibility,“ popisuje Ivanov.

Chtěli jsme ukázat, jaké krásy může poskytnout noční obloha, když opravdu zhasneme.
Filip Hecl

„Hledali jsme cestu ke tmě. Chtěli jsme najít způsob, jak ji znovu objevit,“ říká Filip Hecl, spoluautor dokumentárního filmu Hledání ztracené tmy. Časosběrné záběry na noční nebe, které jsou spolu s rozhovory součástí filmu, natáčeli v Praze na Letné, na Šumavě i ve slovenském Národním parku Poloniny. Právě na Slovensku tvůrci filmu doufali v setkání s černou nocí, ale ani tam ztracenou tmu nakonec nenašli. „V Evropě se dnes už nedostaneme na žádné místo, kde bychom měli úplnou tmu,“ vysvětluje Filip Hecl.

Světelné znečištění, o němž studentský dokument vypráví, přináší řadu problémů. Hecl uvádí příklad s narušováním cirkadiánní rytmu. „Tento rytmus funguje jako hodiny, které nám řeknou, kdy a jak dlouho bychom měli spát. Jenže člověk cirkadiánní rytmus nenarušuje jen sobě, ale i svému okolí – ať už jde o hmyz, savce nebo plazy. Nejde jenom o nás. Nejhorší mi na tom přijde, že svým působením ubližujeme i těm, co za to nemohou a nemohou to ani jinak ovlivnit,“ popisuje Hecl.