Nikdy nejsme sami
V nakladatelství Cherm vyšel román již zesnulého katolického spisovatele Eugena Lišky, generačního i uměleckého souputníka Ivana Slavíka či Josefa Suchého. Čtenářsky náročná próza tvoří závěrečnou část volné románové trilogie, z níž dosud vyšel – už v roce 1969 – pouze první díl s názvem Povolaní.
Není lehké recenzovat knihu, která měla vyjít už před několika desítkami let a nejspíše v docela jiné podobě. Takový osud potkal román Milovaní, vydaný letos Janem Majcherem v jeho zbraslavském nakladatelství Cherm. Autor románu, již zesnulý a čtenářské veřejnosti patrně neznámý prozaik Eugen Liška, náležel ke generaci křesťanských spisovatelů, kterou jeho souputník, básník, překladatel a editor Ivan Slavík, později nazval generací „rozptýlenou“. Tito literáti vesměs sdíleli Liškův osud – práh dospělosti překročili v době okupace, po válce zamířili na vysoké školy a začali publikovat ve studentských časopisech, rok 1948 však jejich další veřejné angažmá znemožnil a následujících čtyřicet let – s krátkou přestávkou ve druhé polovině let šedesátých – mohli psát pouze do šuplíku.
Eugen Liška se dočkal vydání své první knihy teprve v roce 1969, tedy krátce před padesátkou. Poté, co jeho plánovaný debut – povídkový soubor Čas bez lásky – skončil ve stoupě, se totiž Liškovou oficiální prvotinou stal román Povolaní, první část volné trilogie, jejímž posledním dílem je právě vydaný román Milovaní (v rukopise dosud zůstává prostřední román Ospravedlnění). Zveřejnění dalšího svého díla – sbírky spirituální poezie Maranatha, románu Trpaslík nebo zbývajících dvou částí zmiňované románové trilogie – se Eugen Liška ani v letech popřevratových už nedožil.
Zkouška čtenářovy trpělivosti a postřehuNutno ovšem přiznat, že autor knihy Milovaní na své čtenáře nebere velké ohledy. Přitom podle Liškova vnuka a jmenovce, který knihu doprovodil krátkým, avšak hutným doslovem, a dědečkovou literární tvorbou se zabýval i ve své diplomové práci, jsou právě Milovaní nejpřístupnějším románem celé trilogie. Ani Eugen Liška jr. ale nezastírá, že přítomná próza neklade příliš důraz na děj, ba místy nemá daleko k eseji, většina postav je načrtnuta pouze zvnějšku a samotná kompozice textu klade na naši pozornost nemalé nároky. Právě ostentativní náročnost jeho výstavby má za vinu výsledný dojem z Liškova románu coby umělého, chladného konstruktu. Dojem, který nijak nekoresponduje s cituplností samotného textu, těžícího z nekriticky pojímaného odkazu křesťanství a katolicismu.
Román Milovaní je v první řadě osobitou kronikou českých dějin druhé poloviny 20. století, zachycených perspektivou několika generací rodiny věřících katolíků. Netřeba snad dodávat, že v daném historickém kontextu se náboženské vyznání hlavních hrdinů stává novodobým Kainovým znamením – a za stěžejní rys i hlavní poselství Liškovy prózy můžeme považovat právě skutečnost, že se své víry nevzdávají a i tíživou dobu totality díky ní vnímají jako čas milosti.
Několikero vrstev klíčového románuÚstřední hrdinkou výrazně autobiografického románu je vystudovaná filozofka a katolická spisovatelka Emanuela Rysová, ženské alter ego Eugena Lišky. A podobných zástupných postav – nejednou taktéž rodově převrácených – se v knize Milovaní, kterou lze označit za román klíčový, objevuje povícero. Otázkou ovšem zůstává, zda bude současný čtenář vůbec schopen odhalit a dešifrovat četné odkazy na dnes pohříchu přehlížené literáty z řad Liškových generačních souputníků, vedle již zmiňovaného Ivana Slavíka třeba básníka Josefa Suchého. Bylo by nadto nemístné hovořit o realistických portrétech jmenovaných spisovatelů. Neboť jak oprávněně podotýká autor doslovu, opíraje se o vybrané pasáže z románu, spisovatel tu vypovídá toliko a jen o sobě.
Četbu Liškovy prózy dále komplikuje její kompoziční řešení, které je založeno na střídání několika textových pásem. Obrazy ze života členů Emanueliny rodiny se tak prolínají s obsahem korespondence hned několika postav, s citacemi dobového tisku, úředních listin a dalších dokumentů takzvaně velkých dějin nebo s explicitním popisem několika poutních cest, v němž se prolíná kunsthistorický výklad s rovinou liturgickou. K oblíbeným prostředkům autora navíc patří sáhodlouhý výčet nejrůznějších motivů, přecházející místy takřka v litanii, který již tak statické vyprávění dále zatěžkává.
Román Milovaní nabízí nezvykle promyšlenou literární sondu do nedávných dějin naší země a zpracovává osobitou formou u nás nepříliš obvyklé téma života ve víře pod vládou totalitního režimu. Liškova próza se však svou nedějovostí, kompoziční náročností a duchovní orientací sama odsuzuje k živoření na okraji zájmu dnešního čtenáře. Jakoby Eugen Liška – snad vlivem dlouholetého nuceného vnitřního exilu a literární tvorby bez naděje na publikování – záměrně neuposlechl rady, které se v knize dostává jeho ženskému alter egu: „Nezapomínejte, že píšete pro druhé“. To nic nemění na faktu, že samotné vydání románu je záslužnou, byť zdaleka ne dostačující splátkou dluhu vůči autorovi, který ztělesňuje sice marginalizovanou, přesto však nepřehlédnutelnou kapitolu v dějinách české literatury.
