Něžný, kulaťoučký Oblomov se v Dlouhé kultivovaně povaluje na kanapi
Oblomov, hlavní postava románu Ivana Alexandroviče Gončarova, je typ pohodlného, lenivého a nerozhodného člověka, zároveň ale citlivého, upřímného a čestného. S tímto „nehrdinou“, který před realitou uniká do snu, se můžete setkat na jevišti pražského Divadla v Dlouhé. Dramatizaci slavného ruského románu vytvořila a nastudovala režisérka Hana Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. V hlavní roli se představí Michal Isteník, kmenový herec Městského divadla Brno. Vedle něj hrají Jan Meduna, Veronika Lazorčáková nebo Jan Vondráček, který je zároveň autorem hudby.
Na počátku vidíme na pohovce spícího Oblomova, a rovněž pospávající stíny postav v pozadí. Scénograf Martin Černý kouzlí především s velkými francouzskými okny v pozadí, za nimiž se svět proměňuje - střídající se roční období, plískanice, mráz, slunce, zatímco interiér zůstává v podstatě neměnný. No, není to škoda, že ten člověk více nevychází ven, tam, kde lze leccos prožít, pobavit se, potkat lidi?
Ale Oblomov o to zjevně nestojíZpočátku vypadá jen jako lenoch, ale časem přijdeme na to, že ten svět za dveřmi jej spíše děsí, než láká. Dítě v něm se stále utíká ke vzpomínce na jistotu opečovávaného dětství a o pochybnou svobodu dospělého nestojí. Půjdeme-li dále, v souvislostech dnes známých je možno jej diagnostikovat jako mírného autistu nebo člověka s maniodepresivní psychózou, neboť vykazuje v chování jak zmrtvělé fáze, tak euforii. V tomto příběhu se tedy nenabízí plakátová kritika zamřelé společnost, kterou je potřeba nahradit jinou, pokrokovější, ale osud jednotlivce, který se nedokáže a podvědomě ani nechce zařadit do povrchního hektického společenského života a dává přednost klidu.
Vždyť takový psychicky i fyzicky nenáročný život bez ambicí, se samozřejmou obsluhou činorodé družky je i dnes pro mnohé muže nedostižným ideálem… Oblomov je něžný a hodný a nikomu neškodí. Proč ho tedy odsuzovat? Bez konfliktu však není takový příběh pro divadlo zajímavý, a vlastně v podstatě nepoužitelný… Režisérka Hana Burešová tedy nabízí ambivalentní psychologicky propracovanou studii světa, s až archetypálními charaktery a různými životními přístupy.
Jednotliví představitelé jsou vhodně vybráni, a je patrné, že v herecké práci je kladen důraz na detail - hnutí obličeje, drobné gesto, expresivně pojatý kontrast nehybnosti a hektické pohyblivosti. Postavy jsou prezentovány v kontrastních dvojicích. Michal Isteník kulaťoučkého Oblomova, který se s rozkoší (i pózami) římských císařů povaluje na kanapi, maluje svého hrdinu jemnými, až něžnými barvami, s jen občasnými expresivními výbuchy emocí. Ti ostatní jako by sloužili coby figurky na šachovnici, na níž vše směřuje k ústřední postavě, Němec Štolc Jana Meduny působí na diváka nejpřirozeněji a nejsympatičtěji svou přiměřenou podnikavostí a zároveň schopností užít si života, u Taranťjeva Jana Vondráčka jsou stejné vlastnosti obludně naddimenzovány a jeho exprese vyžírky a parazita je chvílemi až nesnesitelná, podobně jako Zachar Tomáše Turka vytváří jakousi „špinavou", nepříjemně pokleslou verzi Oblomova.
V protikladu stojí i obě ženyOlga Veroniky Lazorčákové je půvabně naivní svéhlavička, snad až příliš dychtivá v touze zařadit se do správné společnosti, zatímco Agafja Evy Hacurové má v sobě jistotu a klid nekomplikované bytosti, která zná své místo v životě. Jsou to dvě podoby ideální ženy, nelze však mít obě najednou… Některé kritické hlasy poukázaly na to, že způsob režie Hany Burešové je pro dnešek již zastaralý. Ale je to opravdu tak? Nemyslím si. V anglickém divadle se po nejrůznějších tematických i interpretačních úletech právě k tomuto sofistikovanému psychologickému způsobu podání vracejí. Kultivovanost a detailní propracovanost inscenace je sama o sobě kvalitou, která nemusí sedět každému. Pokud však máte-li rádi tzv. dobře udělané divadlo, bez režijních výstřelků a schválností, s dobrými hereckými výkony, pak je Oblomov právě pro vás.
V minulosti byl Oblomov vnímán jako negativní hrdina Krátce po vydání románu roku 1858 se vžil výraz „oblomovština“ označující nerozhodnost, neschopnost přejít od plánů k činu. Sám autor ovšem rozhodně nepohlížel na svého hrdinu tímto prizmatem: „V tom je Gončarov výborný, že je objektivní, že nikdy nesklouzne k nějaké moralitě nebo schématu, ale naopak je velmi komplexní a hluboký psychologicky a především má s každým hrdinou soucit,“ říká dramaturg Štěpán Otčenášek.
