Neustále na půli cesty mezi rozumem a srdcem. Jolanta Trojak napsala román o spiritismu, svém celoživotním tématu

Inspirace pro psaní okultistického románu Svatava|foto:Nakladatelství Host

Jakožto hloubavé dítě ji od pěti let trápily otázky lidské konečnosti. Kde najít odpověď? U svého venkovského dědy Josefa, muže, jenž sice vychodil jen čtyři třídy, oplýval ale hlubokou moudrostí. „Přivedl mě k cykličnosti, sounáležitosti s přírodou. Vyprávěl mi starozákonní  příběhy, které se mi v představách barvily do orientu. S touhou všechno to poznat na vlastní oči pak souvisela i má první cesta do Indie,“ vzpomíná spisovatelka a kunsthistorička Jolanta Trojak.

Také sílu literatury záhy objevila na vlastní kůži a duši. Když její maminku srazilo auto, zpráva o neštěstí se k Jolantě a jejímu bratrovi Bogdanovi dostala nejprve v nejčernějších konturách. Nakonec se ukázalo, že maminka z nehody vyvázla „jen“ se zlomenou nohou. „Jenže já se o ni potom hrozně bála a ve snu mě často navštěvovala smrt v podobě velké sádry. Bála jsem se chodit spát, a tak mě brácha navedl, ať to všechno sepíšu. Vzala jsem lupu, napsala prvního kolibříka a pochopila, jakou moc psaní má.“

Od bezchybnosti je tu literatura faktu

Touha psát ji neopustila, jen dlouho čekala na správné téma. V mezidobí studovala dějiny umění, strávila nějaký čas na Erasmu v Itálii, psala do časopisu o designu a těsně po porodu dcery založila galerii a podílela se na galerijním životě v silném distriktu Prahy 7.

Jolanta Trojak: Svatava|foto:Nakladatelství Host

Pro román Svatava nakonec rozpracovala téma ceněné diplomové práce o praktikách mystiků na našem území, kterou její pedagogové původně doporučovali vydat coby odbornou práci. Z otázek spiritismu, okultismu, esoterismu či hermetismu, tolik důležitých pro kulturní dění počátku 20. století, kdy se starý svět překlápěl do přetechnizovaného, postavila příběh o hledání.

„Ani jsem si neuvědomila, že text je částečně autobiografický, a až v půlce jsem se se Svatavou ztotožnila. Její proměna je i moje proměna, jíž jsem si během psaní procházela. Zatímco v první části knihy jsem vědkyně, která se o mystiku odmala zajímala teoreticky přes knihy, v druhé části jsem Jolanta oproštěná od faktů, na nichž jsem si v minulosti stavěla sebevědomí. Proto ostatně praktikuju jógu: místo perfekce hledám harmonii, rovnováhu srdce a rozumu. Je to každodenní boj, každý to zná, že touha po perfektním vede k trápení.“ Přestože recenzenti Svatavy několikrát vyzdvihli faktografickou správnost románu, pro Jolantu Trojak to rozhodně není klíčová kvalita. „Česká próza na faktech bazíruje, ale od toho je tu přeci literatura faktu. Pro mě je psaní především tvůrčí svoboda.“