Neortodoxní příklad meziválečného art deca. Nábytkářský designér a knihvazač Pierre Legrain se konečně dočkal zevrubné monografie
Pierre Legrain se narodil v roce 1889 do rodiny bohatého průmyslníka. Prožil šťastné dětství. Už ve 12 letech se intenzivně učil kreslit a později své umění zdokonalil na stáži u designéra Paula Iribeho. Během války byl zproštěn vojenské služby kvůli problémům se srdcem. I přesto se nechal rekrutovat a působil jako vojenský sekretář. Přitom mohl rozvíjet svůj talent kresbou a ilustrací pro magazíny Assiette au beurre, le Journal, le Témoin a Le Mot.
Po válce v roce 1919 potkal módního návrháře Jacquese Douceta, který podporoval řadu výtvarníků. Legrain pro něj od té doby vytvářel na zakázku nábytek a další umělecké objekty. Během následujících deseti let vytvořil Legrain zcela unikátní soubor prací, především v podobě nábytkových solitérů a knižních vazeb. Kromě toho se také věnoval tvorbě speciálních rámů pro obrazy svých přátel výtvarníků, jako byli Francis Picabia, Tarsila do Amaral a další. Řada z nich visela právě v domě Jacquese Douceta, který si jeho interiér nechal zařídit hned několika mistry pařížského art deca. Vybudoval tak jeden z nejvíce fascinujících meziválečných interiérů v Paříži, ve kterém nechyběly například originály Henri Rousseaua nebo Picassovy Avignonské slečny.
Během dvacátých let byl Legrain velmi plodný. Pravidelně vystavoval na každoročních nábytkářských salónech a patřil mezi designérskou elitu. Jeho styl byl ale nezařaditelný. Pracoval s řemeslně zpracovanými přírodními materiály i jejich technickým industriálním vzhledem. Stál mezi art decem a modernismem. Nikdy nenavrhoval pro průmysl a jeho nábytek byl vždy vyráběn jen v jediném unikátním kusu nebo sérii. Některé jeho expresivní solitéry přirovnává tvůrce jeho monografie Laurence Salmon k ostrým hranám českého kubistického nábytku. Legrainovým specifikem byla také inspirace tradičním nábytkem ze střední Afriky. Jeho zdánlivě primitivní tvary převáděl do módní art decové estetiky.
V rámci Legrainovy tvorby také nelze opomenout jeho přínos modernímu knihvazačství. Jeho obálky vykládané kůží nebo dekorované kovem jsou absolutními mistrovskými díly precizního řemesla a avantgardního myšlení. Škoda, že autor svůj talent nemohl plně rozvinout. Zemřel v roce 1929 na zástavu srdce. Relativné nová publikace od nakladatelství Norma nám ho tak může alespoň komplexně připomenout. A opravdu stojí za to.
Před dvěma týdny jsem si tuto publikaci sám objednal a byl jsem překvapen šíří tvorby tohoto zapomenutého francouzského dekoratéra a designéra nábytku, jehož interiérové solitéry z dvacátých let minulého století, jsou zcela originálními a velmi neortodoxními příklady meziválečného art deca.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Mistrovské drama s Tatianou Dykovou v hlavní roli
-
Mario Gelardi: Zlomatka. Tesařová a Myšička v italské hře o následcích jednoho coming outu
-
Paolo Sorrentino: Tony Pagoda a jeho přátelé. Poezie, vulgarita i něha v příbězích plných nostalgie
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka






