Němčina v kontextu. O traumatu v česko-německých vztazích a cestě ke kořenům

Jak je možné, že si studenti přibližně sedmdesát let po válce stále kreslí do svých sešitů hákové kříže?

Nejprve jsem se domnívala, že jde o pouhý předsudek a neschopnost nahlédnout současný svět objektivně. Čím více otázek jsem však sobě i jiným kladla, tím více jsem se dostávala k problému traumatu, hlubokého zranění, které se přenáší dokonce přes generace. Sama jsem si musela přiznat, že ani mně nezní leckdy německý jazyk příjemně a v mysli mi vytanula jediná fotografie mého dědečka, který strávil téměř celou válku v koncentračním táboře.

„Pracujeme-li s uměním, vytváříme společný svět zážitků a zkušeností, což může vést k vytvoření společného základu pro to, abychom mohli porozumět vzájemným souvislostem. [...] Pro zpracování traumat je velmi důležité, aby byl vytvořen prostor, který je plný důvěry. V otázce národnostních traumat je umění úžasným prostředkem, který nehodnotí.

Jaký měl vlastně on vztah k němčině a je možné, že to nějak souvisí? Že se jeho zážitky promítají i do mého současného prožívání? Nebo mě ovlivnilo množství filmů, dokumentů a přednášek o 2. světové válce, které jsem během svého života viděla? Je to pouze „mediální masáž“? Jak jsme se se svými traumaty vypořádali v Čechách a jak je tomu naopak v Německu? Je dobré o tíživých problémech mluvit, nebo se na ně snažit zapomenout? Je trauma už dostatečně zpracované? Odráží se nějak v dnešní politice německy hovořících zemí?

V rozhlasovém dokumentu zpovídám zejména studenty středních škol

Domnívám se, že odpovídají na mé otázky upřímně, bez frází a nicneříkajících vět, které často slýcháme od korektních dospělých. Jednou z cest, jak podpořit porozumění mezi dvěma národy a dojít ke skutečnému vzájemnému odpuštění, je podle mého názoru umění. Potvrzuje to např. Ralph Giese, dlouholetý lektor v oblasti léčebné pedagogiky.