Nejdůležitější ze všeho je vztah mezi já a ty. Catalin Dorian Florescu byl hostem Měsíce autorského čtení

Mezinárodní uznání ale přišlo až s románem Jákob se odhodlá milovat, v němž líčí osudy přistěhovalců v rumunském Banátu. Téma lidské bytosti, jež hledá místo, kde lze důstojně a bezpečně žít, ale není jen tématem této knihy, je ústředním tématem celé autorovy tvorby.

Být dítětem je cesta mezi začátkem a koncem. Studenti cirkusové školy přiváží do Prahy představení Kid

• Upravit
• Smazat

Studenti třetího ročníku cirkusové školy v Rotterdamu v Praze ve spolupráci s uměleckým centrem Jaktka78 uvedou své přestavení Kid. Tentokrát se ale z pražské tržnice přesunou na scénu Dox+. Mezi studenty z celé Evropy jsou i Češi, artisté Aleš Hrdlička a Alžběta Tichá.

Narodil jste se v Rumunsku, ale když vám bylo patnáct, emigroval jste s rodiči do švýcarského Curychu. Kým se cítíte být víc - Rumunem nebo Švýcarem? A kde jste doma?

Problém identity je velmi komplikovaný a to i dnes, v globalizovaném světě. Jsou okamžiky, kdy se cítím jako Švýcar. A to ve chvílích, kdy se ve Švýcarsku účastním společenského života, kdy se bouřím, když slyším o švýcarské politice, kdy jako švýcarský občan chodím k volbám, a kdy jsem považován za švýcarského spisovatele. Švýcarsko mě výrazně ovlivnilo a výrazně působilo na formování mého intelektu. Vystudoval jsem tam psychologii, mám tam přátele a taky lásku. Dvě třetiny života jsem prožil v německojazyčném prostoru, v prostoru německé kultury a myšlení. Rumunsko je ale místem mého srdce, mého dětství, na které se nedá zapomenout. Hlas této matky mě stále volá zpět. Každý rok se tam vracím, stále také studuji rumunskou historii. To, že jsem nikdy nezapomněl rumunštinu, považuji za malý zázrak. Pro spisovatele představuje Rumunsko velký dar: jednak svou dramatickou historií, a to nejen v období komunismu. Zároveň má i svou silnou poetickou stránku. Právě díky tomu jsem mohl napsat svých šest románů přesně tak, jak jsem je napsal. V Rumunsku stále existuje jistý druh magického realismu, který přitahuje lidi, kteří mají duši, jako já. Toto je například něco, co ve Švýcarsku nenacházím. Například můj román „Jákob se odhodlá milovat“ začíná větou „V každé bouřce se ukrývá ďábel“. Toto bych jako Švýcar napsat nemohl. Ve Švýcarsku je všechno jasné, funkční, racionální, uspořádané. Mé romány jsou ale jiné. Jsou kombinací skutečné historie, skutečných událostí a legend a mýtů, jsou spojením světa živých a mrtvých. Právě tím se vzdaluji prostému, drsnému realismu, který existuje v západní kultuře. Lidská duše, stejně jako dobrá literatura, potřebuje víc, než jen plochý realismus. A právě to nacházím v Rumunsku.

Catalin Dorian Florescu|foto: Eliška Mikšová

Zmínil jste román Jákob se odhodlá milovat, který vám přinesl mezinárodní úspěch. V tomto textu zachycujete osudy několika generací lotrinských emigrantů v rumunském Banátu. Jak jste v něm zobrazil zkušenost exilu, zkušenost emigrace, která je vaším celoživotním tématem?

Ve všech svých knihách zachycuji lidi, kteří se pohybují z východu na západ a naopak. Já sám pocházím z velkého města Temešváru, v jehož okolí je spousta vesnic, ve kterých žijí potomci přistěhovalců z Alsaska, Lotrinska, Česka, Maďarska, Německa a dalších zemí. Tento stav pochází z dob rakousko-uherské monarchie. Banát je vlastně taková zmenšená Evropa. V románu „Jákob se odhodlá milovat“ popisuji, jak touha po lepším životě, ve kterém nikdo netrpí hladem a nemusí se bát, přivedla lidi ze západu na východ. Je to příběh o tom, jak tři sta lidí nasedne na loď a vydá se do Banátu, aby si tu postavili dům, založili rodiny a žili v důstojnosti. Jakmile ale přijdou k moci komunisté, utíkají zpátky na západ. Jákob je synem banátského Němce, a protože má schopnost milovat, tak má zároveň i dar být ochraňován. I když ho jeho otec nemiluje a dá ho v sedmi letech Rudé armádě, Jákob všechno přežije. To je linie všech mých románů. Postavy se v nich ocitají v nebezpečí a musejí utíkat, aby našly důstojný život. Mají ale schopnost bojovat a přežít. Mají schopnost resilience, odolnosti. Nenechají se zlomit, nenechají se zabít.

Začíná Měsíc autorského čtení. Vltava bude u toho

• Upravit
• Smazat

V brněnském Divadle Husa na provázku začne dnes večer největší středoevropský literární festival, jehož zahajovacím večerem provede živě vltavská redaktorka Markéta Kaňková. Během července se pak v Brně a dalších čtyřech evropských městech představí desítky domácích i zahraničních autorů. Letošním čestným hostem festivalu budou spisovatelé a spisovatelky z Rumunska.

Jak to bylo s vaší vlastní emigrací?

Má první cesta vedla v roce 1977 do Spojených států, bylo mi tehdy devět let. V Rumunsku byl u moci Nicolae Ceaușescu, takže byl zázrak, že jsme společně s otcem mohli vycestovat do zahraničí, nejprve do Říma, a odtud potom do New Yorku. Krátce po příjezdu si ale otec uvědomil, že New York není ideální místo: viděl ohromnou chudobu, hodně násilí, a pochopil, že na tomto místě se žádný americký sen nemůže stát. Tehdy mě sebral a vzal zpět za Železnou oponu. Když jsme dorazili domů, matka ve dveřích šokem omdlela. Trvalo pět let, než jsme získali zpět pasy a povolení znovu vycestovat, tentokrát ze zdravotních důvodů. Vycestovat s námi tehdy konečně mohla i má matka. Vydali jsme se na cestu, a když jsme dorazili na hranice, zjistili jsme, že důstojníka, kterého otec podplatil, mezitím zavřeli. Právě touto situací začíná „Čas zázraků“, můj první román. Obrazem rodiny, která stojí na hranici totality a před tváří státního aparátu nemá žádnou ochranu, může se cokoli stát.

V řadě románů zkoumáte mezilidské vztahy, velmi silné a podstatné je pro vás evidentně téma lásky. Román Jákob se odhodlá milovat ji má dokonce i v názvu. Jaké tváře lásky ve svých románech ukazujete?

Vnitřní svět člověka je jediná relevantní realita. Dumitru Crudu představuje své texty na Měsíci autorského čtení

• Upravit
• Smazat

„Zajímá mě subjektivní vidění a prožívání věcí, protože to je skutečná realita," říká v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku moldavský básník, prozaik, dramatik a publicista Dumitru Crudu. Přestože vystudoval žurnalistiku a filologii, jeho hlavní životní náplní se nakonec stala literatura.

Láska a mezilidské vztahy nejsou jen tématem mých textů, jsou tématem každého lidského života. Pro mě je určující, že jsem vystudoval psychologii humanistické školy. Jednou z jejích větví je tzv. gestalt terapie, která mě inspiruje nejen jako spisovatele, ale i jako člověka. Jejím jádrem je totiž umění vytvořit a také zachovat si vztah mezi já a ty, což je vůbec to nejdůležitější umění: dokázat vytvářet vztahy mezi sebou a vnějším světem. Humanistická psychologie je holistický směr. Tvrdíme v něm, že kromě hlavy má člověk srdce a tělo. A ty tvoří jeden celek, mezi nímž musí vše proudit a komunikovat. Další důležitý princip, který ve svém myšlení akcentoval francouzský filosof Jean-Paul Sartre, je lidská odpovědnost. A to nejen za sebe, ale i za druhého. A právě to je nejdůležitější spojující prvek mezi mým životem a literaturou. Když píšu knihy, cítím velkou odpovědnost – nejen ke čtenáři, ale i k tématu. I proto před každou další knihou hodně a dlouho studuji, hodně cestuji a mluvím s lidmi, nasávám své téma všemi možnými způsoby. Nakonec napíšu první větu, od které se pak vše odvíjí.

Odkud k vám první věty vašich knih přichází? Odkud přišla třeba ta, kterou začínáte román Muž, který nosí štěstí, který představujete na Měsíci autorského čtení?

Čtěte takéTým rozhoduje, říká architektka studia Snøhetta, ve kterém pracuje stejný počet žen i mužů

První věta je pro mě vždycky nejdůležitější, je jako kouzlo, jako magie. Odkud přichází, nevím. Když má člověk bohatý vnitřní život a poetickou vizi, tak se taková věta zkrátka objeví. Já tvrdím, že je třeba, aby si člověk udržoval a pěstoval smysl pro poezii. Tato citlivost, sensibilita, je pro mě základní nástroj. Je třeba vidět za povrch věcí, za realitu, vidět dovnitř bytostí, které před vámi stojí. Je důležité empatizovat se vším, co vás obklopuje, zůstat citlivý a rezonovat jako hudební nástroj.