Nedovolíme si být smutní, protože společnost nás takové nebere, říká tanečnice Cécile Da Costa

Cécile Da Costa je ve Francii narozená zpěvačka se zkušeností v rock´n´rollové kapele, někdejší studentka sociologie a pedagogiky, ale zejména herečka, tanečnice a performerka. Miluje cestování, ostatně v Brazílii si rok osvojovala portugalštinu, což je rodná řeč jejího otce.

Cécile Da Costa: Roselyne | Studio Alta|foto:Vojtěch Brtnický

Osudným se jí ovšem stal až výlet po Evropě. V Žilině potkala režiséra Viliama Dočolomanského, jenž jí přizval k workshopu své divadelní skupiny Farma v jeskyni. Cécile se ho zúčastnila a u souboru šest let zůstala. „Byla to pro mě fyzická i emoční výzva, úplně mě to vtáhlo. Spolupráce s Farmou mi dala disciplínu a pomohla mi pochopit, že práce s tělem je vlastně řemeslo, které se musí trénovat. Naučila jsem se také, jak rozvrstvit různé způsoby vyjádření. Pracovat nejen s tělem, ale i s hlasem.“

Mezi pokojovkou a dcerou

Mezi lety 2011 a 2020 pak pracovala s divadelně taneční skupinou Spitfire Company Petra Boháče a Miřenky Čechové. Tehdy také přišla s první sólovou performancí Vypravěč, za niž získala cenu Tanečnice roku 2018 a nominaci na Total Physical Award na festivalu Fringe v Edinburghu. Inspirovaná knihou Kámen trpělivosti od afghánského spisovatele Atiqa Rahimiho a podpořena citlivým Boháčovým vedením do inscenace zpracovala i svou bolestivou zkušenost ztráty dvou nenarozených dětí. „Nebyla jsem si jistá, jestli můj příběh je dostatečně zajímavý a taky jestli na to vůbec mám odvahu. Petr mě ale přesvědčil. Ačkoliv to pro mě bylo bolestivé a intimní téma, jako psychoterapii jsem inscenaci nevnímala, tou jsem prošla už před tím,“ říká.

Cécile Da Costa ve Vizitce|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Téma zpracované ve Vypravěči se samozřejmě týká většího počtu žen, ve společnosti se o něm ale příliš často otevřeně nemluví. A už vůbec se nemluví o bolesti a smutku, jehož prožití je důležitým krokem na cestě k uzdravení. „Když jsem miminko ztratila podruhé, lidi mi říkali, že to nevadí, že mám ještě šanci. Já ale nechtěla jiné dítě, chtěla jsem prožívat smutek. Je to tak potřebný proces, přitom ale jako by společnost smutné lidi nebrala. Jako bychom si ani nemohli dovolit být smutní.“ 

Osobní témata zpracovala i v dalších autorských kusech. Roselyn je inspirovaná matkou bývalého přítele, která celý život potlačovala své vlastní potřeby a touhy, jen aby „nevyrušovala“ ostatní. Tanečním a hereckým partnerem je tu Cécile velká pokojovka v květináči, v aktuální inscenaci Zero etc. zase rozpráví se svou desetiletou dcerou. „Původním tématem byla budoucnost a to, co nás čeká, během příprav se toho ale hodně změnilo a novým tématem se stal vztah mezi mnou a Thelmou,“ konstatuje umělkyně, pro niž je právě neustálé přebíhání mezi rolí matky a performerky zásadní otázkou. „Z počátku jsem se cítila vinna z toho, že dceru do projektu tahám jen kvůli mým ambicím, ale nakonec to byla zajímavá, sbližující zkušenost.“