Bolest je stále vnímaná jako vstupenka do VIP komunity vysokého umění, říká tanečnice Miřenka Čechová

Permanentní kontrola těla, nulová tolerance vůči přibraným kilogramům anebo život daleko od rodiny na anonymním internátu – to je jen ukázka daně placené za touhu prosadit se ve světě profesionálního baletu, do kterého zájemci o obor vstupují už jako jedenáctileté děti. O světě dívek se stejnými drdoly i tanečními dresy, o světě, kde ošetřování krvavých palců, stahování prsou a užívání projímadel není nic zvláštního, napsala román Baletky tanečnice Miřenka Čechová.

Román Miřenky Čechové odkrývá sadistickou stránku baletu a zároveň přináší živý obraz 90. let|foto:Nakladatelství Paseka

Text, zasazený do Prahy pulzujících devadesátých let, vychází z osobní zkušenosti autorky, která nakonec taneční konzervatoř vystudovala. Román ale za autobiografii nepovažuje. „Je třeba číst ho jako stylizovanou prózu. V knize se sice odrážím, s hlavní hrdinkou se ale charakterově lišíme. Ona je drzejší, přímější, víc riskuje. Já jsem diplomatická, ona si servítky nebere,“ řekla ve Vizitce.

V knížce mluví hlasem dívky v čase rané puberty, která se vzpouzí systému a diktatuře prostředí. A jak dodává, pro ni samotnou byl na škole nejhorší nezájem pedagogů, kteří své studenty nikdy nepovzbudili. I v tomto směru se podle Miřenky Čechové liší baletní prostředí od vrcholového sportu, k němuž má jinak velmi blízko. „Když trenér koučuje svého svěřence, je to daleko osobnější,“ konstatuje.

Jako kdybych kopla do vosího hnízda

Reakce na román Baletky jsou bouřlivé a rozhýbaly prý celou taneční obec. „Jako kdybych kopla do vosího hnízda. Knížka si sama udělala reklamu tím, jak byla dramatická a jak ji najednou leckdo bral osobně. Překvapilo mě to a inspirovalo k dalšímu uvažování o tom, jak může literatura ovlivnit jednu komunitu.“ Mimochodem, kdyby se vám zdálo, že některé kapitoly knížky jsou příliš krátké, pak vězte, že rytmus psaní do velké míry určoval čerstvě narozený syn autorky: práci se mohla věnovat jen v době, kdy spal.

Světově oceňovaná skupina Spitfire Company, inscenace Miřenky Čechové a Petra Boháče Sniper’s Lake |foto:Sniper's Lake

Ve Vizitce mluvila Miřenka Čechová i o krutosti a bolesti, která je ve světě tuzemského klasického baletu stále vnímaná jako norma. Jako něco, co baletku či baleťáka zocelí a je tou pravou vstupenkou do VIP komunity vysokého umění. „Myslím si, že je to pokrytecké. Utrpení přeci není jediná cesta k úspěchu. Výsledků se dá přeci dosáhnout i jinak, než že budeme mlčet. Máme svůj hlas, žijeme v době, kdy se mluví o vzdělávání, o genderové rovnosti. Jsou to aktuální témata, ale mám pocit, že do některých kruhů ještě vůbec nedoputovala.“

Čtěte také

Miřenka Čechová: Miss Amerika. Četba s hvězdičkou o americkém snu i novém druhu samoty

Sama se návyků z klasického baletu – celkového napětí při držení těla anebo postoje vycházejícího z vytočených kyčlí – dlouho zbavovala. V tanci, kterému se věnuje ve svých uměleckých souborech Spitfire Company anebo Tantehorse, jde daleko víc o prožitek, razanci, energii, fyzickou sílu a připravenost reagovat na nečekané podněty. Takový způsob vyjadřování je Miřence Čechové blízký, v něm se cítí jako ryba ve vodě. Byla by také ráda, kdyby tyto prvky – třeba tak, jak je vídá na baletní scéně v Paříži nebo během baletních hodin v New Yorku – prostupovaly i do klasického baletu v České republice.

Hudba, kterou si Miřenka Čechová vybrala do své Vizitky, je úzce spjatá s představeními, která připravuje pro soubor Spitfire Company. I o nich v pořadu Českého rozhlasu Vltava mluvila.