Nebe, na které se díval Immanuel Kant

„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, říká mi Kant vylovený v paměti tiše do ucha.

Lidská stavení jsou daleko od silnice, daleko od mého rozjímání. Jedeme do země, která poznala nebe krvavě rudé, hrůzu namísto obdivu a úcty, zatemnění mravního zákona v člověku, jehož lidství se stalo prostředkem, malou cíněnou kuličkou v ložisku, v mašině, jíž ti, kdo utvářeli dějiny, mleli litevskou zemi.

Lidé tu žili prý již od pravěku. Litevština, je nejstarším indoevropským jazykem. Od 10. století jsou známy první státní útvary, které se o tři století později spojily v Litevské velkoknížectví. Jeho samostatnost byla ale vždycky křehká. Litevci se ji snažili posílit unií s Polskem, ale tento velký bratr se za ochranu dožadoval většího vlivu ve společném státě.

Začátkem 18. století se ložiska stroje začínají pohybovat rychleji. Po krátké okupaci Švédy je země spojena s Polskem, pak připadá Rusku a Prusku. Začátkem 20. století je obsazena francouzskými vojáky – ale ti prý rádi odešli, protože jim v Litvě byla zima a stýskalo se jim po francouzském víně. Za I. světové války je Litva obsazena Německem, a až po ní, roku 1918 má znovu samostatný stát, byť jen na chvíli – podobně jako naše První republika.

Když si roku 1939 Hitler a Stalin dělí koláč Evropy, Litva, zdá se, připadne Německu. Německo zabírá přístav Klaipeda, ale v tajném dodatku k paktu Ribbentrop-Molotov za 7,5 miliónů dolarů prodává zemi Rusům. V přístavu Klaipeda stojí socha holčičky Einike, která se prý jako jediná točí zády k velkému vítání, když ruské okupanty nahradí Němci. Snad zahlédla na obloze hvězdy nebo v nesmrtelné duši mravní zákon. Ložiska v mašině se točí. Mizí židovská kultura. Rozbíjí se amalgám Litvy. Z mapy se ztratil samostatný stát, ze státu každý čtvrtý z jeho občanů. Rychlá i pomalá smrt, deportace.

Jedeme do země, která je znovu svobodná teprve dvacet let, jako my, a přece jinak než my. Nad námi svítí hvězdy tak jasně. Lidská stavení jsou daleko. Člověk cíl nebo prostředek? Bůh postulát nebo Otec? Hlava se mi točí, víčka padají únavou. Už jsme u Liny doma v Kleipedě. V noci. Čeká na nás Linina teta Rút, její dobré slovo a dobré jídlo.