Na fotce mě láká spojení reality a subjektivního pohledu, říká Vladimír Birgus. „Jeho“ Institut tvůrčí fotografie slaví tři dekády

8 fotografií

Kdo nesbíral pohledy s apačským náčelníkem Vinnetouem, jako by nebyl. Tedy alespoň ve třídě malého Vladimíra Birguse, který tehdy situaci s nedostatkovým zbožím vyřešil lišácky. Využil bratrovy nabídku a naučil se zacházet s fotoaparátem. Pohlednice si pak mohl jednoduše přefocovat.

Z „nouzové“ dovednosti se brzy stala láska. Birgus se začal hlásit do fotografických soutěží a první výstavu měl už na olomouckém gymnáziu. Fotografii pak vystudoval i na FAMU, od konce 70. let tam pak pracoval jako odborný asistent. Právě roky strávené na pražské škole mu byly inspirací, když byl v říjnu roku 1990 v roli vedoucího u toho, jak se Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů stával jednou z prvních kateder nově vznikající Filozofické fakulty Slezské univerzity v Opavě. „Tak trošku jsem od FAMU opsal přístup k výuce. Na FAMU se kladl důraz jak na fotografickou praxi, tak na univerzální studium, psaly se tam například docela rozsáhlé teoretické práce o fotografii,“ řekl ve Vizitce.

V Opavě jsme kamarádi

Do nově vznikajícího Institutu tvůrčí fotografie zkusil přetáhnout i přátelské pražské prostředí. Ve Vizitce několikrát zmínil, že právě dobrý vztah mezi studenty a pedagogy je pro něj jedním z hlavních rysů opavského institutu. Za důležitý považuje také nastavený systém výuky. Místo ateliérového pojetí s jedním hlavním pedagogem sází Opava na angažmá deseti interních a deseti externích pedagogů, ze kterých si později studenti volí vedoucího bakalářské či diplomové práce. Dnes na Institutu tvůrčí fotografie učí například Jindřich Štreit, Pavel Mára, ale i mladší generace absolventů – Dita Pepe, Tomáš Pospěch anebo Ondřej Durczak.

Výstava Tři dekády – 1990-2020 v Domě U Černé Matky Boží|foto:Institut tvůrčí fotografie

Tvorbu a směřování studentů „opavské fotografické školy“ nyní připomíná výstava Tři dekády, kterou je od 19. června až do konce září možné vidět  v pražském Domě U Černé Matky boží. Birgus a spol. ji původně plánovali na toto jaro do Domu umění v Opavě, koronavirus však plány překazil. Jubilejní přehlídka se tedy přesouvá na příští rok a do Prahy doputoval výběr prací od čtyřiceti autorů. Kurátoři přitom kladli důraz na posledních pět let života školy a aktuální dění. Kromě portrétů, konceptuální tvorby, dokumentů a reportážní fotky, což je jeden z pilířů opavské institutu, si tak návštěvníci mohou prohlédnout i fotky zachycující prázdné „karanténní“ ulice.

Čtěte také

Žádný originál. Mnoho variant. Šumperáky prozrazují, kdo jsou jejich majitelé

Když si Vladimír Birgus volil obor svého studia, rozhodoval se mezi fotografií a kamerou. Na obou ho, jak říká, lákalo propojení reality a subjektivního pohledu. Své volby dodnes nelituje, ve Vizitce mluvil i o tom, že fotografie stála za minulého režimu mimo epicentrum cenzury. „Buď se dalo vystavovat, anebo schovávat fotky do šuplíku,“ poukazuje mimo jiné na svou sérii snímků ze 70. a 80. let. Zachytil na nich život v zemích východního bloku. Před několika lety se ke snímkům vrátil a zjistil, že přežily dobu a že i dnes přinášejí nová svědectví. Přesvědčili se o tom i návštěvníci Birgusovy loňské pražské výstavy Tak mnoho, tak málo pojmenované po době, kdy se toho „mnoho muselo a málo smělo.“