Může být abstraktní umění angažované?
V Galerii Rudolfinum minulý týden začala výstava CO-EXTENSIVE, která se zabývá způsoby, jakými umění reflektuje prostor a jakými my prostor vnímáme. Většina děl na výstavě je abstraktních a formálně střídmých.
Kurátorský koncept odkazuje k citlivosti vůči okolnímu světu, tedy k tématu, kterému se v poslední době výstavy věnují spíše zřídka. Přičemž jedním z důvodů, je možná skutečnost, že dnes je velká poptávka po angažovaném umění – ve smyslu vztahování se k problémům společnosti, což je vzhledem ke krizím, kterým čelíme pochopitelné, často ale zaznívá názor, že to dokáže jen umění, které se vyjadřuje k problémům explicitně a že abstraktní umění to nedokáže. Někdy tento názor nabývá až ideologické podoby, která se snaží z explicitní a realistické formy umění udělat normu. Takový úhel pohledu se pak stává argumentem kritiky například právě vůči abstraktnímu či formálně střídmému umění.
Přitom abstraktní umění možná dnes dokáže být pravdivější cestou ke skutečnosti, než umění explicitně realistické. Protože explicitnost přichází o svoji sílu, tím, jak je mnoha způsoby relativizována. Tím, že zejména sociální sítě, stejně jako veřejný prostor celkově, akceptují, že za realitu je považována její účelová interpretace, jinými slovy věci nejsou tím, čím jsou, ale tím, jak jsou prezentovány. Tím, že v přehlcení obrazy se stírá rozdíl mezi podstatným a nepodstatným. Tím, že pravda je, zejména v politické kultuře, relativizována zneužitím argumentu o nekonečném množství faktů a názorů, v nichž se již nelze zorientovat, a pravda tedy neexistuje.
A tak jedním ze způsobů návratu k (pravdivé) realitě může být obejití přehlcené a zmanipulované vnějškovosti a proniknutí do hlubší vrstvy podstaty věcí a situací, která – snad – ještě zůstává čistá. A jedním ze způsobů cesty k podstatě může být právě abstrahování a zobecnění.
A právě prožití podstaty skutečnosti je nezbytný základ pro angažované cítění a jednání. Abstraktní jazyk umění dokáže vyjadřovat univerzální elementární vlastnosti světa. A odkazovat k základnějším vlastnostem prostředí okolo nás, které leží i v základu problémů společnosti.
A v tom je myslím klíč, protože pokud se máme nějak postavit ke konkrétním společným problémům – ať už sociálním, genderovým, klimatickým apod. – tak je nejdřív musíme citlivě vnímat a prožít okolo sebe. Ideologie, a dokonce ani ideje, samy o sobě nemohou fungovat, jsou-li mechanicky převzaté a nikoli opřené také o bezprostřední, tedy subjektivní, zkušenosti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Jacques Cazotte: Zamilovaný ďábel. Ivan Trojan jako šlechtic, který si zahrává s temnými silami
-
Osudy Miroslava Donutila. Rozhlasové vzpomínky divadelního, filmového a televizního herce
-
Jezero. Syrovou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové čte Petra Špalková
-
Thomas Bernhard: Prezident. Nekonečná samomluva mocných
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
