Muž, který sází stromy. Boj se suchem a kůrovcem v podání lesníka a muzikanta z Vysočiny

19. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Nohel na své farmě
0:00
/
0:00

Jak se les obnovuje? Jak mu můžeme pomoci? Autorka dokumentu Alena Blažejovská potkala hrdinu známé povídky Jeana Giona v osobě lesníka Jiřího Nohela, jehož revír se rozkládá poblíž Velké Bíteše na samém okraji Vysočiny. O jeho cestě lesem s ním natáčela po čtyři roční doby roku 2018. Repríza z 21. března 2019.

Lesník, ale taky básník a muzikant (kapely Žalozpěv a Listověj) nás provází lesem postiženým suchem a kůrovcem, ale zas a znovu se obnovujícím k věčnému životu. Není to sice slow radio, ale ztratíme se v lese a budeme si opakovat:

Nech to dneska být, ten les taky nenarostl za rok.

„Lesy v Kraji Vysočina jsou hmyzími škůdci v letošním roce asi nejpostiženějším krajem v České republice. Důvodů tohoto stavu je několik, ale těmi nejdůležitějšími jsou klimatické změny v posledních třech letech a druhová skladba lesních porostů,“ napsal v říjnu 2018 internetový portál Les aktuálně, provozovaný Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Novelu zákona o lesích, která má ministerstvu zemědělství dovolit přijímat mimořádná opatření v boji proti kůrovci, vláda schválila 19. února 2019.

Lesník, otec lesa

Jiří Nohel však připomíná, že lesy sice podléhají zatuhlým nařízením a hospodářským plánům, ale poslední slovo v lese odjakživa měl a má lesník – otec lesa. On zná dané stanoviště, půdu a místní poměry, ví, kde a jak vane vítr a lepí se námraza, les je jeho dítě. Například na Vysočině ukazuje výskyt jahodníku, maliníku a ostružiníku, že jsou tam živné a středně bohaté půdy, což odpovídá buku a dubu zimnímu. Ostré trávy v údolí, kde je voda, zase napovídají, že tam patří jedle. Jenže naši předchůdci i v těchto nadmořských výškách založili smrkové monokultury, které se sem nehodí a teď se plošně rozpadají. Jiří Nohel to předkům nezazlívá, ví, že to mysleli dobře. Ale je čas na změnu.

Příroda nám těmi kalamitami ukazuje, že si nenechá do věcí mluvit a že ji budeme muset poslouchat. Ať budeme chtít, nebo nebudeme.

Alena Blažejovská a Jiří Nohel před kostelem Svatého Klimenta v Jasenici

Sám se v 90. letech jako mladý chlapec inspiroval knihou Eduarda Průši Přirozené lesy České republiky, která se stala jeho „biblí“. Průša působil jako taxátor a vyhledával po republice zbytky původních lesů. Jiří Nohel se tehdy vydal do pralesa Hojná Voda v Novohradských horách.

Když prší listí

„Vešel jsem tam jako nějaký Jirka a za tři hodiny jsem z toho pralesa vyšel jako úplně jiný člověk,“ vzpomíná. Od té doby začal do lesnictví prosazovat myšlenky návratu k přírodě blízkému lesu. Dodnes jsou podle něj lesníci rozděleni na dvě skupiny. Jedna stále tvrdí, že je nutné pěstovat smrkové monokultury, tu druhou – jemu blízkou – zastupuje např. celoevropské hnutí Pro Silva. O tom, jak má vést „svůj“ les, nepochybuje. Rád by své zkušenosti jednou předal nástupci, ale jestli jím bude jeho syn Jirka, ještě není jisté. Vždyť on sám svému otci, působícímu kdysi v botanické zahradě na Kotlářské ulici v Brně, taky radost neudělal. Zběhl do lesů. Malý Jirka ale už pomáhá značit výskyt kůrovce, sbírat semínka břízy a miluje listnaté stromy. „Protože když zatřesu stromem, tak prší listí,“ svěřuje se.

Alena Blažejovská navštěvovala lesy na pomezí přírodní oblasti Předhoří Českomoravské vysočiny a Českomoravské vysočiny v průběhu čtyř ročních dob, aby spolu s Jiřím Nohelem sledovala život lesa. V oblasti kolem železniční trati Brno – Praha se v zimě naučila rozpoznávat, které smrky jsou napadené kůrovcem, a pochopila, že pokácet takový strom stejně není řešením. Odvézt ho jinam, to už vůbec ne, protože spolu se stromem bude cestovat i kůrovec a s chutí pak napadne další porosty. Dřevo takového stromu beztak není prodejné, protože je shnilé. A okolní půda je infikovaná václavkou.

Hledání malých jedliček

Lesník a básník Jiří Nohel, který také vystupuje jako zpěvák a kytarista s kapelou Listověj, pro niž píše texty i hudbu, má v sobě nostalgii po mizejících starých světech. Po dobách, kdy věci měly přirozený řád a dávaly smysl. Kdy byl čas nejen na práci, ale i na snění a na básnění. A když může, zjišťuje, jak si počínali staří, kteří ještě byli nositeli dávné moudrosti. Podle původního principu je například založena, nebo spíš obnovena lesní školka v místě, kde bývala už za první republiky.

„Severovýchodní expozice, uvnitř lesa, a po obvodu byly staré lípy, které měly školku přistiňovat a hnojit,“ vysvětluje lesník. „Tady já navozím od svých oveček hnůj a koně to zaořou, takže ta půda tady je krásně měkounká.“ Rostou tu malé jedle a dub zimní. Sazenice ocení, když je člověk pohladí. „Dělat něco bez lásky nemůže nést plody,“ připomíná Jiří Nohel. Stejně jako ke stromkům se chová ke svým ovcím: „Chodím se za nimi každý večer tulit, povídám si, mám je pojmenované.“

Kůrovec

Po zimě a jaru přišlo léto, které bylo v roce 2018 mimořádně suché. „Je to tady hrozné, na té Vysočině, budeme tu mít za chvíli poušť,“ povzdechla si lesní brigádnice Irenka. A Jiří Nohel ukazuje na těžké mraky ve výšce sedmi kilometrů. „Měly by správně plout ve výšce 200 – 300 metrů. Tak samozřejmě, že z toho nemůže padnout voda,“ poznamenává a pouští se do úvah, čím je to způsobeno. „Každopádně je to daň za blahobyt. Já si myslím, že ekologie je ve skromnosti.“ Vždyť dřevo v lese se těží i v létě, zatímco naši předkové v létě pracovali výhradně na poli. „Tady padají desetitisíce kubických metrů během léta, kdy je dřevo nekvalitní.“

Jiří Nohel a Alena Blažejovská pozorují kůrovce

Hlavní naděje Jiřího Nohela – muže, který na Vysočině sází stromy – však paradoxně nespočívá v sázení odpovídajících druhů stromů, ve školkách ani v oplocenkách. I když člověk podle něj svými pěstebními zásahy může návrat přírodě blízkého lesa urychlit. „Pochopil jsem, že les nikdy nebude mrtvý, pořád bude v nějaké formě živý a bude hledat cestu. A my budeme jenom s úctou a pozorností přihlížet,“ vyznává se. Ve svých 45 letech se už může ohlížet a ví, že na místě, kde před patnácti lety byla spoušť plná vývratů, roste dnes desetimetrové mlází plné bříz a dubů, a v oblastech, kde se prosazuje přirozený les, bytují strakapoudi, zpěvní ptáci i sovy. „A je to podívaná, když se na vás kouká kalous ušatý nebo puštík.“

Autorka uměleckého dokumentu: Alena Blažejovská
Dramaturgie: Viola Ježková
Zvukový mistr: Lukáš Dolejší
Režie: Radim Nejedlý

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...