Muž, který sází stromy. Boj se suchem a kůrovcem v podání lesníka a muzikanta z Vysočiny

Jiří Nohel na své farmě
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Nohel na své farmě
0:00
/
0:00

Jak se les obnovuje? Jak mu můžeme pomoci? Autorka dokumentu Alena Blažejovská potkala hrdinu známé povídky Jeana Giona v osobě lesníka Jiřího Nohela, jehož revír se rozkládá poblíž Velké Bíteše na samém okraji Vysočiny. O jeho cestě lesem s ním natáčela po čtyři roční doby roku 2018.  Repríza z 21 března 2019.

Lesník, ale taky básník a muzikant (kapely Žalozpěv a Listověj) nás provází lesem postiženým suchem a kůrovcem, ale zas a znovu se obnovujícím k věčnému životu. Není to sice slow radio, ale ztratíme se v lese a budeme si opakovat:

Nech to dneska být, ten les taky nenarostl za rok.

„Lesy v Kraji Vysočina jsou hmyzími škůdci v letošním roce asi nejpostiženějším krajem v České republice. Důvodů tohoto stavu je několik, ale těmi nejdůležitějšími jsou klimatické změny v posledních třech letech a druhová skladba lesních porostů,“ napsal v říjnu 2018 internetový portál Les aktuálně, provozovaný Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Novelu zákona o lesích, která má ministerstvu zemědělství dovolit přijímat mimořádná opatření v boji proti kůrovci, vláda schválila 19. února 2019.

Lesník, otec lesa

Jiří Nohel však připomíná, že lesy sice podléhají zatuhlým nařízením a hospodářským plánům, ale poslední slovo v lese odjakživa měl a má lesník – otec lesa. On zná dané stanoviště, půdu a místní poměry, ví, kde a jak vane vítr a lepí se námraza, les je jeho dítě. Například na Vysočině ukazuje výskyt jahodníku, maliníku a ostružiníku, že jsou tam živné a středně bohaté půdy, což odpovídá buku a dubu zimnímu. Ostré trávy v údolí, kde je voda, zase napovídají, že tam patří jedle. Jenže naši předchůdci i v těchto nadmořských výškách založili smrkové monokultury, které se sem nehodí a teď se plošně rozpadají. Jiří Nohel to předkům nezazlívá, ví, že to mysleli dobře. Ale je čas na změnu.

Příroda nám těmi kalamitami ukazuje, že si nenechá do věcí mluvit a že ji budeme muset poslouchat. Ať budeme chtít, nebo nebudeme.

Alena Blažejovská a Jiří Nohel před kostelem Svatého Klimenta v Jasenici

Sám se v 90. letech jako mladý chlapec inspiroval knihou Eduarda Průši Přirozené lesy České republiky, která se stala jeho „biblí“. Průša působil jako taxátor a vyhledával po republice zbytky původních lesů. Jiří Nohel se tehdy vydal do pralesa Hojná Voda v Novohradských horách.

Když prší listí

„Vešel jsem tam jako nějaký Jirka a za tři hodiny jsem z toho pralesa vyšel jako úplně jiný člověk,“ vzpomíná. Od té doby začal do lesnictví prosazovat myšlenky návratu k přírodě blízkému lesu. Dodnes jsou podle něj lesníci rozděleni na dvě skupiny. Jedna stále tvrdí, že je nutné pěstovat smrkové monokultury, tu druhou – jemu blízkou – zastupuje např. celoevropské hnutí Pro Silva. O tom, jak má vést „svůj“ les, nepochybuje. Rád by své zkušenosti jednou předal nástupci, ale jestli jím bude jeho syn Jirka, ještě není jisté. Vždyť on sám svému otci, působícímu kdysi v botanické zahradě na Kotlářské ulici v Brně, taky radost neudělal. Zběhl do lesů. Malý Jirka ale už pomáhá značit výskyt kůrovce, sbírat semínka břízy a miluje listnaté stromy. „Protože když zatřesu stromem, tak prší listí,“ svěřuje se.

Alena Blažejovská navštěvovala lesy na pomezí přírodní oblasti Předhoří Českomoravské vysočiny a Českomoravské vysočiny v průběhu čtyř ročních dob, aby spolu s Jiřím Nohelem sledovala život lesa. V oblasti kolem železniční trati Brno – Praha se v zimě naučila rozpoznávat, které smrky jsou napadené kůrovcem, a pochopila, že pokácet takový strom stejně není řešením. Odvézt ho jinam, to už vůbec ne, protože spolu se stromem bude cestovat i kůrovec a s chutí pak napadne další porosty. Dřevo takového stromu beztak není prodejné, protože je shnilé. A okolní půda je infikovaná václavkou.

Hledání malých jedliček

Lesník a básník Jiří Nohel, který také vystupuje jako zpěvák a kytarista s kapelou Listověj, pro niž píše texty i hudbu, má v sobě nostalgii po mizejících starých světech. Po dobách, kdy věci měly přirozený řád a dávaly smysl. Kdy byl čas nejen na práci, ale i na snění a na básnění. A když může, zjišťuje, jak si počínali staří, kteří ještě byli nositeli dávné moudrosti. Podle původního principu je například založena, nebo spíš obnovena lesní školka v místě, kde bývala už za první republiky.

„Severovýchodní expozice, uvnitř lesa, a po obvodu byly staré lípy, které měly školku přistiňovat a hnojit,“ vysvětluje lesník. „Tady já navozím od svých oveček hnůj a koně to zaořou, takže ta půda tady je krásně měkounká.“ Rostou tu malé jedle a dub zimní. Sazenice ocení, když je člověk pohladí. „Dělat něco bez lásky nemůže nést plody,“ připomíná Jiří Nohel. Stejně jako ke stromkům se chová ke svým ovcím: „Chodím se za nimi každý večer tulit, povídám si, mám je pojmenované.“

Kůrovec

Po zimě a jaru přišlo léto, které bylo v roce 2018 mimořádně suché. „Je to tady hrozné, na té Vysočině, budeme tu mít za chvíli poušť,“ povzdechla si lesní brigádnice Irenka. A Jiří Nohel ukazuje na těžké mraky ve výšce sedmi kilometrů. „Měly by správně plout ve výšce 200 – 300 metrů. Tak samozřejmě, že z toho nemůže padnout voda,“ poznamenává a pouští se do úvah, čím je to způsobeno. „Každopádně je to daň za blahobyt. Já si myslím, že ekologie je ve skromnosti.“ Vždyť dřevo v lese se těží i v létě, zatímco naši předkové v létě pracovali výhradně na poli. „Tady padají desetitisíce kubických metrů během léta, kdy je dřevo nekvalitní.“

Jiří Nohel a Alena Blažejovská pozorují kůrovce

Hlavní naděje Jiřího Nohela – muže, který na Vysočině sází stromy – však paradoxně nespočívá v sázení odpovídajících druhů stromů, ve školkách ani v oplocenkách. I když člověk podle něj svými pěstebními zásahy může návrat přírodě blízkého lesa urychlit. „Pochopil jsem, že les nikdy nebude mrtvý, pořád bude v nějaké formě živý a bude hledat cestu. A my budeme jenom s úctou a pozorností přihlížet,“ vyznává se. Ve svých 45 letech se už může ohlížet a ví, že na místě, kde před patnácti lety byla spoušť plná vývratů, roste dnes desetimetrové mlází plné bříz a dubů, a v oblastech, kde se prosazuje přirozený les, bytují strakapoudi, zpěvní ptáci i sovy. „A je to podívaná, když se na vás kouká kalous ušatý nebo puštík.“

Autorka uměleckého dokumentu: Alena Blažejovská
Dramaturgie: Viola Ježková
Zvukový mistr: Lukáš Dolejší
Režie: Radim Nejedlý