Musí to být tak, aby tam byl celý vesmír. Miloslav Moucha v malbě mezi abstrakcí a skutečností
V pražském Topičově salonu vystavuje český malíř žijící v Paříži, Miloslav Moucha. Pod názvem „Od konceptu. Proč je spíše něco nežli nic“ představuje čtyřiasedmdesátiletý umělec své obrazy, inspirované krajinou na rozhraní středních a jižních Čech. Vidět je můžete do 27. ledna.
Na počátku jeho tvorby jsou preislerovské krajiny, poté jej zaujal koncept, který nahlédl po čase překonaným a dostal se „zpět“ ke klasické malbě. Těžištěm nejnovější tvorby jsou velkoformátové senzuální krajiny pohybující se mezi abstrakcí a skutečností, respektive vnitřní skutečností Šímovské tradice, s Mouchovským odvážným, citlivým a promyšleným užitím barvy.
Malíř Miloslav Moucha se na českou výtvarnou scénu vrátil až v 90. letech minulého století. Narodil se v roce 1942 v Dolním Litvínově, po srpnové okupaci emigroval do Francie, kde byl v roce 1974 jmenován profesorem na École des Beaux Arts v Besanconu. Žije a pracuje v Paříži a od devadesátých let také na své chalupě na Onom Světě, v líbezné krajině na rozhraní středních a jižních Čech. Setkání s touto krajnou také silně ovlivnilo jeho malbu, jak ostatně dokládá právě otevřená výstava obrazů z posledních patnácti let.
Podtitul výstavy vychází z Leibnitzovy filozofické otázky Proč je spíše něco nežli nic? O Mouchově celoživotním malířském směřování i současné tvorbě říká kurátorka výstavy, historička umění Lucie Šiklová: „Krajině se věnuje přibližně v posledních dvou desetiletích, přičemž se pohybuje někde mezi abstrakcí a realitou. Při výběru obrazů pro tuto výstavu jsme chtěli dostát názvu, který se odvíjí od skutečnosti, že Miloslav Moucha začal malbou, kresbou, grafikou, ale v 70. letech se na čas stal konceptualistou. Ovšem poté, co pojem konceptuální umění nahlédl pro sebe jako už překonaný a spíš jako diktát, než svobodnou autentickou výpověď, tak se vrátil zase k malbě.“
Počátky krajinné abstrakce Miloslava Mouchy přibližuje kurátorka skrze jejich až „malevičovské ražení“: „Ale postupně se zase dostal zase k realistické krajině, i když stále s abstraktními akcenty. Každý takový prvek, ať je to linie nebo obrazec, člověka z toho konkrétního místa odvádí k tomu abstrahovanějšímu a univerzálnějšímu významu.“
